Jak často nás život překvapí? Mile i nemile. Najednou se můžeme ocitnout někde úplně jinde, než kde jsme mysleli, že budeme. Minulý rok touto dobou jsem se těšila na prosinec strávený v knihkupectví, abych mohla svému příteli nakoupit ty nejlepší dárky. Myslela jsem, že tak bude vypadat zbytek mého života- po boku partnera, o kterém jsem byla přesvědčená, že je na celý život. Ale naše cesty se rozdělily a jsme každý někde jinde.
Teď myslím na spoustu věcí. Kým chci být, jak se chci cítit, co chci dělat a co chci dokázat. Rozchody nejsou nic příjemného a upřímně, jsem si první týdny připadala děsně. Věčně jsem byla někde na pivě, protože jsem nesnesla prázdnotu vlastního bytu. Když jsem byla doma, musel tam se mnou pořád někdo být- kamarádi, rodina, prostě někdo. A potom co odešli, jsem se rozbrečela a prostě brečela, ani nevím proč. Stačila k tomu písnička, vzpomínka, předmět.
Trvalo to týdny a já se začala soustředit na sebe. A rozhodla se začít dělat něco, co jsem chtěla udělat už dávno:
- Začala jsem každý den po práci chodit s Bowiem na procházku. Bowie běhá a já čistím hlavu. Je to takový můj přechod z práce do osobního života. Chodíme po poli (v jakémkoli počasí) a já vypnu pracovní mód a uvolním se.