Táta mi řekl: „ Do měsíce jsi doma “

Přesně na tuhle větu si vzpomenu několikrát do měsíce. Asi pokaždé, když mě tu něco naštve, je mi smutno nebo mám chuť na svíčkovou o mámy. 

Jedno mě ale lehce hřeje u srdce. Táta tentokrát neměl pravdu! Je to přesně 5 dní co jsem tu zakončila svou 5 sezónu. A s jistotou o téhle vím, že byla poslední. Čas utíká rychle. Obzvlášť když pracujete na farmě. Sotva se posbírá ovoce, opadá listí .. už se stříhá a o chvilku později kvete. Pětkrát jsme zvládli nával lidí, fronty na všechno a počasí jakékoliv. 

Letošní byla ale něčím jiná. Něco tam nahoře .... a nechte si to vzdychání, protože kdyby jste zažili loňský sběr, víte o čem mluvím. Něco nás podrželo úplně nejvíc. Bylo krásně, teplo a pršelo jen jedno dopoledne. Nicméně všechny koně už jsou ve svých stájích a na stromech ani hruška (tedy kromě těch zapomenutých)

Myslela jsem si, že to obrečím. Fyzicky jsem na tom byla dost špatně a celkově jsem ani nevěděla co od té práce čekat. Tenkrát jsme prostě nabalili auto a vyrazili na cestu. Však co, vydržíme měsíc možná dva, pak přejedeme někam jinam. Jasně!!

Když jsem vystoupila z auta, prošla záchody a sprchu a pak viděla ten karavan .. přepnula jsem doslova na autopilota. Vybalila věci, konzervy, spacáky a vonnou svíčku (jako správná hospodyňka). Zatloukli jsme díru v podlaze, zabarikádovali smradlavou místnost co byla dřív asi koupelna a žili, pracovali.

Obrovská zkouška to byla pro náš vztah. Jsme spolu celý den v práci, celý den po práci, okolo stejní lidé. Není možnost jít na víno s kamarádkou, se sestrou do kina nebo na víkend k rodičům.
Hodně lidí se nás ptalo jak to zvládáme. Povím Vám jedno: NENÍ TO ŽÁDNÁ SRANDA! V téhle situaci jednoduše poznáte, zda vedle sebe máte toho správného partnera. Jestli s ním vydržíte, jestli Vám nepoleze až moc na nervy.
Kdybych tvrdila, že se netěšíme až se doma alespoň na chvíli rozeběhneme každý na jinou stranu, lhala bych.

Těším, ale o to  víc se těším, jak na konci dne budu manželovi vykládat co jsem dělala a koho jsem potkala.
Nedávno mi řekl, že samozřejmě kromě peněz (kvůli kterým tu jsme) si odveze jednu mnohem důležitější a cennější věc. A to, že mě miluje o mnoho víc než při onom prvním vybalení kufru v karavanu.

Ostatně si myslím, že ve špinavých gumákách s čepicí naraženou na uších, jedoucí traktorem jsem dost neodolatelná, takže já vím, že nějaké ranní nenamalování je teď pro náš vztah totální prkotina. 

Dnes nemůžeme pochopit, jak jsme to v těch mrazech v karavanu vydrželi. Kroutíme nad tím hlavou a mezitím si hřejme prsty u centrálního topení v pokojíku, který nám byl po roce přidělen.

Hlavou mi letí čeho všeho jsem tu byla svědkem. Polemizuji s napsáním psycho-románu, ale to bych zase přebíhala.

• Viděla jsem člověk, co se tu po lidech oháněl nožem a chtěl mrtvoly naházet to kanálu. 
• Poznala jsem člověka co jiným čůrá po zádech, když spí. 
• Poznala jsem člověka co věří, že když se bude klepat zimou, tak zhubne. 
• Poznala jsem takové lháře, kteří nepohnou brvou když Vám lžou přímo do očí.
• Poznala jsem takové zloděje, kteří i za prášek na praní prodají svojí důstojnost.

Nikdy bych nevěřila, kdyby mi někdo tohle vyprávěl. Proto se s manželem na sebe usmíváme když nějakou příhodu pak vykládáme doma. Lidé se kolikrát ušklíbnou. Nerozumí tomu, že historka není přibarvená, prostě se to tak stalo.

Doma jsem ze všeho na měkko, ale tady mě nerozhodí ani zvuk pěstí o lidský obličej a následně o vnější stěnu našeho pokoje. 

Změnila jsem se. Změnil se i můj muž. Jestli nám to víc dalo nebo vzalo? na takovou otázku je ještě brzo. Nějaký ten týden nás tu ještě čeká, ikdyž už je vidět cílová páska. Sáhli jsme si na dno, oba dva, každý zvlášť i spolu. Jsou dny, kdy se rozčílíme kvůli špinavé vidličce, jsou dny kdy, když nám zmizí tatarka se jen usmějeme. Našli jsme si tu cestu. vytvořili jsme si tu svůj svět. A ano je nám tu kolikrát i vážně fajn. 

Jak jen to tu můžete vydržet! Tuhle větu jsme na naši adresu slyšeli tolikrát. Můžeme, protože nepřemýšlíme nad tím, že by se to tu nedalo vydržet. Vidíme náš sen. A ten nejlepší hruškový koláč v kuchyni se zimní zahradou a rohovým krbem. 

Upřímně .... přijít o něj, je kvůli hlupákovi co má chuť na moji tatarku nebo si vyprat v mém prášku se mi prostě nechce. Na to jsem moc tvrdá palice. 

První týden první sezóny 2012

První den po poslední sezóně 2016

Ono opravdu všechno jde když se chce. Je to jenom v hlavě. Sakra, nechci aby se z toho vyklubal motivační článek. Jen říkám, že dokud to nezkusíte, tak nezjistíte, že to zvládnete. Ikdyž Vám nevěří ani Ti nejbližší. 

Štve Vás, že bydlíte v pokojíku u rodičů a brigádničíte kde se dá? Sbalte si kufr a jeďte si to vyzkoušet. A upřímně, když to zvládla holka, co lítala po lese jen v knížkách a nesnesla jediný flíček na tričku (ano, myslím tím sebe) zvládnete to taky. Třeba se potkáme. Třeba nám napíšete a my Vám poradíme, jak se s tím vypořádat. 

Každopádně ... neztrácejte čas. Litovat budeme jen toho, že jste to nezkusili. A já jsem i za ty zlí věci tady ráda. Formují mě .... v lepšího a silnějšího člověka.