středa 19. dubna 2017

Co mám na dovolené nejraději?

Dneska jsem koukla z okna a tam 50 cm sněhu, moje malé autíčko ani nešlo vidět a za ním obrovská hromada sněhu a já samozřejmě bez lopaty. No nic, tak jdu do práce pěšky. Vyhodila jsem zimní boty, tak nevadí, mám tady ještě ty zimní na podpatku. Všude ještě neodhnuto a já se brodím v botách na podpatcích sněhem, chumelí jako by zítra měly být Vánoce a já proklínám už v 6:30 hodin celý svět. 
Dorazím do práce a uvařím si zaslouženou kávu a snídani z domu. A tak jako klasicky v takovém počasí myslím na dovolenou a dneska bych Vám chtěla v tom hrozném počasí říct důvody, proč miluju dovolené. 

              Důvod číslo jedna = PLÁNOVÁNÍ A CHYSTÁNÍ

Třicet katalogů dovolených na posteli. Mapa světa, informace o tom, kde je kdy nejtepleji. A chceme polopenzi? Nebo all inclusive? Kolik toho asi sníme a vypijeme?  Balení žlutého kufříku. Všechno vyprané, vyžehlené, poskládané a voňavé. Jaký opalovací krém? Vezmeme si desítku a co třeba padesátku? MUSÍM si koupit nové šaty, abych na večeři vypadala skvěle. Nebo prostě jen šortky a tílko?



Důvod číslo dvě = CESTOVÁNÍ (CESTA) 

Cestování. Je mi jedno, jestli se vezu autem, autobusem, vlakem a nebo letím letadlem, ať je to cokoli cítím se úžasně. Cestuji  někam, kde jsem třeba ještě nebyla a nebo někam, kam se ráda vracím. Sezení v letištní hale mě nepopsatelně uklidňuje. V klidu si odbavím kufr a s kabelkou si chodím po letišti, tam si dám kávu, tak si vytáhnu notebook a po skypu si zavolám s mámou. Hele, tam jde Američan, jede sem na dovolenou? Nebo se vrací domů? Proč je ta ženská tak protivná? Doufám, že neletí tam, kam já? No.. letí. Tak snad nejede do stejného hotelu... SAKRA! 


Důvod číslo tři = PLÁŽ A MOŘE


Upřímně bych se se sebou nebavila, kdybych jela na dovolenou a vyvalila se u bazénu, tak jak to někteří umí. U bazénu se můžu válet i v Jeseníku. Ale ten pocit, když ráno vstanete, jdete si dát osušku na lehátko a projdete se po pláži, posbíráte čerstvě vlnami přinesené mušle a písek Vám projíždí mezi prsty. Zbavit se ho je horší, ale za tu procházku to stojí. 


Důvod číslo čtyři = KULTURA 


Ať děláte co děláte, nikdy se nevyhnete chození po městě. Suvenýry, něco na památku, pohledy.. To se přeci musí, a to co prodávají v hotelovém obchůdku je vždycky o něco dražší. Takže chození po městě, nákupy a sledování lidí kolem, to je něco pro mě! Nemluvě o tom si večer pěkně sednout do baru a rozbalit to. Jsme přece na dovolené. 


Důvod číslo pět = RÁNO

Každé ráno na dovolené zbožňuju. Probudím se tak akorát, abych mohla jít na snídani, otevřu balkónové dveře a okamžitě mě zabalí vlna tepla a slunečního svitu. Vyčistit zuby, hodit na sebe šatičky a šup na snídani. Tak co tu máme? Dáme si nějaký ten džus, kávičku, mňam slanina, vajíčka a toust. Jůů, čerstvé mořské plody! A ty lívance! Dám si šampus.

Důvod číslo šest = VÁLENÍ SE


Ano, jsem jedna z těch, co je schopna proležet celý den na pláži. Dojdu tam v 10 ráno a těžce se odkutálím v 6 večer. Většinou si na pláž vezmu opalovací krém, osušku, KNIHU, sluchátka a telefon. Čtu a čtu dokud mě tlukot vln neuspí. Když se probudím, jdu si na chvíli zaplavat. Jsem raději, když si nenaberu vodu do nosu nebo do pusy, ale to by nebylo plavání v moři, kdyby se to nestalo. 






Důvod číslo sedm = JSTE ODPOČATÍ A MÁTE PLNO ENERGIE 


Jistě, že celou dobu nic neděláte, ale o tom dovolená je. Občas si vyrazit na nějaký ten výlet. Ale pro mě je občas dobrodružná cesta i dojít si pro Mojito na bar. 




Už nemůžu dočkat té další! Tak nekoukejme z okna a dobrou noc! :) 







pondělí 17. dubna 2017

Chlebové placky pro všechno.

I když to venku rozhodně nevypadá, období salátů se nám blíží. 
Pokud se chystáte nějaký připravit jako oběd nebo třeba na cestu do přírody, je tu vždy jedna otázka. Bude všem na nasycení stačit jen salát? 

No právě. A pak, když už se děláte s nějakým výborným salátem přeci nenabídnete rohlík. 
Nedávno jsme vyzkoušeli tyhle chlebové placky. Ještě jsem neměla sice možnost pustit se do bezlepkové verze, ale tu sem časem přihodím jako poznámku pod čarou. 

Můžete si je zcela přizpůsobit dle svých chutí a momentálních zásob u Vás v kuchyni. 


Ingredience: 


* 400g hladké mouky
* 160g žitné chlebové mouky
* 1 sáček sušeného droždí 
* 2 lžičky himalájské soli
* 2 lžíce olivového oleje
* 400ml vlažné vody
* semínka (slunečnice, lněná, dýňová, sezamová)
* klidně přidejte olivy, sušená rajčata nebo oříšky

V misce si smícháme obě mouky, droždí a sůl. Přilijeme olej. Postupně přidáváme vodu a vypracujeme hladké těsto. Ze začátku se bude dost lepit. 
Jako poslední přidáme semínka nebo jiné chuťovky. To mi jde nejlépe, když si těsto vyndám na pomoučený vál a zapracovávám oběma rukama. 

Poté vrátíme těsto zpátky do misky, přikryjeme utěrkou a necháme minimálně půl hodinky odpočinout. Nijak zvlášť nám nenakyne (jde nám o křehké placky nikoliv nadýchaný bochník).

Z odpočinutého těsta odkrajujeme kousky a vyválíme placky. Tloušťka přibližně 2 - 5mm. 
Nachystáme si plech a vyložíme jej pečícím papírem. Vyválené placky naskládáme na plech. 

Pečeme ve vyhřáté troubě na 220 stupňů přibližně 15 - 20 minut
Zbožňuju pozorovat, jak placky v troubě získávají tvar. 

Placky jsou nejlepší ještě teplé. Ale až vystydnou budou krásně křupavé, Stačí přiložit k salátu nebo nějaké krémové polívce. 


Kromě toho, aby se Vám těsto povedlo přeji hlavně krásné počasí. Ať už můžeme vytáhnout ty piknikové košíky a batohy se svačinou. 

sobota 15. dubna 2017

nový seriál= nová posedlost

Zdraví, je to už nějaký pátek, co jsem měla chvíli něco sepsat. Většinou prostě po práci padnu doma a jsem ráda, že nic nemusím. Hlavně, když po celodenní práci na počítači, už ho doma nemusím ani vidět, maximálně ho použít jako televizi. Je zvláštní, jak se Vám může nějaká věc zhnusit, když přijdu domů z práce, pustím si na počítači film, nebo seriál, ale jinak nevím, co bych s ním měla dělat. Bolí mě oči, záda, atd... ale o tom zase jindy, až Vám budu vyprávět o sedavém zaměstnání. Vyloženě závidím Báře, která celý den chodí mezi knihami. 

No, a tak jsem se vlastně dostala k dnešnímu článku. Dopředu říkám, že nejsem v psaní recenzí zrovna machr a že tato oblast mi nejde už od střední, ale je tu něco, o co se s Vámi chci podělit. Už jsem si určitě v minimálně jednom článku zmiňovala o tom, jaký pro mě je návrat do reality po nějaké knize, popř. i filmu. No, a co tak třeba seriál, který roky sledujete? Najednou prostě skončí a člověk se s tím má jen tak vyrovnat? Seriály jsou velkou součástí mého života, jelikož s přítelem nemáme a ani nechceme televizi. Nebo resp. televizi jako větší obrazovku možná ano, ale jako něco, co je Vám schopno nacpat do 20 minutového seriálu alespoň dvě pětiminutové reklamy? Ne, děkuji.

No, a tak se to vlastně stalo. Po několika letech sledování Upířích deníků (ano, mě se ten seriál opravdu  líbil), tento seriál skončil, byl to krásný konec, ale co teď? Oblast seriálů se krátí. Simpsonovi, Futurama... to už znám skoro nazpaměť. Pretty Little Liars tento rok také končí. Jediné, co mě drželo nad vodou a stále drží je The Originals, toto je každou sérií lepší a lepší. Co se týče seriálů, na které se díváme s přítelem, tak to by bylo Rick and Morty a Game of Thrones.
Každopádně jsem jen tak bloudila stránkou se seriály a koukala, jestli už přidali The Originals, a tak jsem narazila na seriál, který jsem si okamžitě zamilovala. A že mi dělá velký problém se do nějaké pro mě nového seriálu pustit. 


The Last Kingdom. Někdo, kdo by se podíval na první díl by řekl, že se snaží o parodii Game of Thrones a nemohl by se víc mýlit. Já GoT viděla a byla jsem z něj více než zklamaná, jsou části, které se mi líbily, ale moc jich nebylo. Ale o tom to je, ne? Nemůže se každý seriál líbit všem, takže přesto, že to byl trhák, mě se nelíbí. Všichni všechny zabíjí proto, že se na sebe špatně podívali, nebo proto, že se pousmáli (to samozřejmě přeháním, ale takto mi to připadá). Kdyby to takhle fungovalo, tak už jsem zabila spoustu lidí a já už bych taky asi naživu nebyla. 

Takže zpět k The Last Kingdom, i když první díl byl lehký rozjezd, další díly jsou čím dál tím lepší. Nejde jen o to, že je to historické, což mě samozřejmě baví, ale proto, že se u toho člověk pobaví, v mém případě i pobrečí a hlavně na 55 minut vypne mozek. Úžasné. 

Vypráví se příběh Uhtreda, syna saského bojovníka a lorda, který svého mladšího syna neměl moc v lásce. Jejich zemi se snaží zabrat skuteční bojovníci- Dáni, kteří lordova staršího syna zabijí a jeho hlavu mu donesou před hradby. To lorda samozřejmě nepotěší, a tak se vypraví na boj proti Dánům a svého mladšího syna nechá doma s jeho strýcem, který chce být dědicem Bebbanburgu. Když jeho synovec uteče za otcem, strýc vydá rozkaz, že v případě lordovi smrti, musí zemřít i Uhtred, aby on mohl vládnout. 
V bitvě vyhrají Dáni a lord padne, když se Uhted snaží otce pomstít, Dánové ho zajmou a odvedou. Kromě něj unesou i jednu saskou dívku a tito dva se musí starat o Dány. Seznámí se s Dánskou dcerou a Uhtred ji zachrání před násilníkem Swenem. Když toto otec dívky zjistí, přijme Uhtreda jako svého syna a Swena zbaví jednoho oka, protože tím viděl jeho nahou dceru. Ho i jeho rodinu po té vyhostí z jejich území. 


Víc už neprozradím, toto je první díl a další jsou lepší a lepší. Těším se na každou jednu část, u které pak mlčky 55 minut sedím, obdivuju každou scénu a občas se přichytím, že nedýchám napětím. Tento seriál u mě probouzí všechno, co od seriálu očekávám, a proto doufám, že bude ještě spousta částí a že alespoň jednoho z vás přesvědčím, aby jste mu dali šanci, NEBUDETE LITOVAT. A když ano, může mi taky doporučit nějaký hrozný seriál, přísahám, že se na něj podívám! :D 


Pinterest






čtvrtek 16. března 2017

V noře ... miluju, maluju a začínáme balit.


Nevěřím
Proto jsem se rozhodla zase trošku vypsat. Čas letí jako blázen a nám zůstává neuvěřitelných posledních 8 dní na farmě. 
Probíhají úplně jinak než jsme si představovali. V situaci, kdy jsme si řekli, že budeme chodit do práce s úsměvem na tváři prostě není energie. 

Vypadá to asi takhle .. doplazíme se do sadu, ve stavu srovnatelném s náměsíčností odpracujeme a jdeme domů. Za poslední měsíc jsem začala chrápat jako starý dřevorubec. Manžel mě dokonce v noci budí, že nemůže spát. Tělo nám funguje, ale jak to tak vnímáme, hlava už je dávno doma. 

Pomalu ale jistě se nám nora mění ve skladiště. Bez plánů a organizace hromadíme věci na různá místa v domnění, že je v tom systém. NENÍ !!! 


Ze všech sil se snažíme především nepanikařit. Přeci jenom jsme zde byli více jak 4 roky a vědět, že jsou to poslední momenty, je zvláštní pocit. 

Na jednu stranu už se nemůžu dočkat chvíle, kdy postavím na okno doma květinu a roztopíme v krbu. Na tu druhu stranu, přemýšlím nad vším, co mi bude chybět. Není toho mnoho, ale jsou součástí mě. Tou, kterou jsem za poslední dobu byla a na kterou jsem si zvykla. 

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se chystali na farmu úplně poprvé. 
Měla jsem takový strach !!! Že to fyzicky nezvládnu, že se s Péťou rozejdeme nebo mi tu třeba někdo ublíží. 

Dnes? Po fyzické stránce mi narostly svaly na místech, kde jsem ani nevěděla, že je mám. S Péťou jsme se vzali a to poslední? Snažilo se mi tu ublížit spousta lidí a rovnou několikrát, ale zjistila jsem, že jsem tvrdší než bych si kdekoli doma měla šanci uvědomit. 


Jen jedna věc zůstala stejná. 


Dnes opět stojí s otevřeným kufrem ... sice jedu zpět na místo, kde to znám, ale prostředí bude cizí a za ty roky odlišné a já mám zase strach. 
Naprosto lidský a obyčejný strach. Svou vnitřní povahu bych přirovnala k malému zvířátku co žije v teráriu. Nerada měním prostředí a narušuji svou bublinu. O to víc je tenhle proces pro mě složitější. V srdci se skutečně nemohu dočkat doteku nohou na naši podlaze, ale v hlavě se snažím přemluvit, že se nic neděje a tohle je naprosto normální týden. 


Po příjezdu domů budou články častější. Možná zprvu velmi zmatené, ale i tím si budu procházet a mohou být inspirací při návratu z Vašich cest. 

Zatím si naplno užívám tenhle pohled když jedu na kole z práce. Koneckonců jsme se zařekla, že do své budoucí práce budu jezdit co nejčastěji právě na kole. Autobus totiž nesnáším a kolena budu muset pořádně trénovat. 

Brzy se opět uvidíme. Možná již z fotek plných kopců a vůně kávy na návštěvě u maminky. 

středa 22. února 2017

Holčička co se ztratila ...


... kniha. Vlastně se takhle vůbec nejmenuje. Spíš jsem ji tento pracovní název dala sama. Pár týdnů zpátky jsem zjistila, že jsem nikdy nic od Stephena Kinga nečetla. Nemám tušení proč. Bylo to takové osobní, drobné prozření. 
Úplnou náhodou jsem narazila na audio verzi jeho knihy - Holčička, která měla ráda Toma Gordona. 

Jak začít. 
Zamilovala jsem si ji. 
Rodinné prostředí z pohledu malé dívky. Rozvod rodičů, její zvláštní osobnost a samotářství. Kolikrát mi v práci vyhrkly slzy nebo jsem nekontrolovaně vyhrkla: ,, Vydrž! Sakra, vydrž! ". Do toho její čisté myšlenky a rozepře s vlastní osobou. 

Když jsem byla já malá, táta mě kolikrát brával do lesa. Vysadil v půlce cesty, jel nakrmit zvěř a já na něj čekala. Všude bylo ticho. Slyšela jsem buchot svého vlastního srdce a stála vedle stromu na který bych relativně mohla vyšplhat, kdyby se objevilo divoké prase. Znám les tak tichý a přitom hlučnější než náměstí. Možná proto jsem se do její situace dokázala neskutečně rychle vcítit. Možná proto jsem se ohlížela, zda nestojí vedle mě. 

Imaginárních přátel jsem měla hned několik. Asi úplně nejšílenější byla kamarádka uvězněna v sifónu ve vaně. Ne v tom dole, ale v tom, do kterého teče voda, když si vanu napustíte hodně plnou. Večer jsem seděla ve vodě, vytáhla z kelímku kartáčky a nabírala jim vodu a kamarádku krmila. Byla jsem přeci jediná kdo o ní ví, kdo ji slyší a kdo ji nakrmí. 
Proč Vám takovou věc vůbec říkám? Nestydím se. 
Podobné přátelství a setkávání s bytostmi, které vidíte jen Vy sami, je kouzelné. Díky téhle knize jsem si na ty své vzpomněla. Tehdy mi to přišlo naprosto normální. Všechno jsem jim mohla říct, ale oni to neřekli nikomu jinému. 

Díky nim jsem byla jako tichošlápek silnější. Vím to. Vím to dodnes.




Postupem času ale všichni odešli. Pustila jsem je. Neměla jsem na povídání s nimi už tolik času a museli jít pomáhat někomu dalšímu. 

Dnes v práci. Se příběh blížil ke konci. Hrozně jsem ji to přála, aby se ji ulevilo (doufala jsem). Ale na jednu stranu jsem se ji nechtěla vzdát. 
Líbilo se mi, kam až mě donutila zajít v paměti. Líbilo se mi, jak bojuje s bezradností. Líbilo se mi, jak je propojena s mým dětským já.

Na mě v práci jenom prší, ale ona je v tom lese ztracena úplně sama. A ten má zuby a může Vás kdykoli kousnout. 



Nepíši recenzi. Radím Vám spíš něco jiného. Hrábněte po knížce nebo i filmu, o kterém si myslíte, že není pro Vás. Třeba Vás překvapí. 

Já jsem našla Kingovu holčičku. Moji lesní kamarádku. Nikdy se na tůru nevydám bez kompasu, telefonu, zásoby vody. A nikdy nesejdu ze stezky !!!
Na odbočky je spousta času v životě samotném, ale v lese se držte stopy. 

Jo a abych nezapomněla. Hrávala jsem baseball a bylo to děsně super. :o) 

Ona byla holčičkou co se ztratila a mě pomohla připomenout ztracené vzpomínky. 


neděle 19. února 2017


Dvě sestry.




Těžko je určit, zda každá tak jiná, či každá si tak podobná.
Jednou jsem se na sebe usmály a zjistily, že bychom měly světu co říct.
Pojďme to vzít trochu jinak .....
... a jsme tady ....
posaďte se k nám a koukněte na věci našima očima. A jak je z názvu vidět, není jich zrovna málo.


skoro 20 let, místo dlouhých hnědých vlasů, krátká bloňďatá hříva. dva roky blogování a tolik se toho změnilo. páteční večery strávené u vína s přáteli v klubu vyměněné za páteční večery v dlouhém tričku s čajem, knihou a pohodlí vlastního domova. definitivně vyměněný šatník a snaha mít v hlavě konečně pořádek. to je nová Anna. knihy se válí všude kolem a na stole je jeden diář na druhém, každý popisuje něco jiného. snaha a touha dostat se na vysokou školu a přitom stále ráno vstávat do práce. život se mění a to i my. jsem klidnější, spokojenější a stále mám světu co říct. snad bude brzy i nějaké to zahraniční dobrodružství.


už je to pár let, co mi bylo 20 :o) Spíš se nenávratně blížím k další desítce. Neuvěřitelné. 
Pátým rokem na farmě v Holandsku ze mě udělalo člověka s pořádnou vyřídilkou. A taky člověka vážícího si života kolem sebe víc, než kdy předtím. 
Miluji vaření, i když nejraději to doma, kde si bosky smažím banánové lívance. Nikoli to, kde se v zimě tlačím s dalšími deseti o dva plynové hořáky. Spíš bych to nazvala lovem na jídlo :o) Vařím, jím i funguji naprosto bez lepku a s chutí. 
Letos bude velký rok. Podělím se s Vámi o návrat domů do vesnice. O hledání nové práce a v neposlední řadě o první kopnutí do země k našemu domu. 
Nejsem zastáncem, basic oblečení, škatulkování a kaváren jako Starbucks nebo Costa coffee. 
Jsem naopak milovníkem, sekáčů, květovaných a na první pohled nekombinovatelných kousků, divokých a kreativních osobností, především kvalitní kávy, když ne doma, tak v kavárně, kde to tak vypadá a dají mi k ní bezlepkový domácí koláč.
Přesně tak bych chtěla, abyste se cítili Vy u nás :o)  




středa 15. února 2017

sama sobě největším nepřítelem

Nedávno jsem se nad něčím zamyslela a s hrůzou jsem došla k jasnému závěru. Můj největší nepřítel je mi celou tu dobu nejblíž a hází mi klacky pod nohy. Kdo by to byl řekl? Myslím si, že většina z nás se tak už někdy cítila. Já poslední dobou pořád. A víte, kdo je ten nepřející Tomáš? Ano, můj vlastní odraz v zrcadle. Sama sobě ubližuju nejvíc a tak dlouho mi trvalo na to přijít!
A jak, že jsem na to přišla?



  • !!!znáte ten pocit, když přijdete domů z práce, fláknete taškama do rohu místnosti a celí zničení, ještě v oblečení se vyvalíte na gauč nebo postel a myslíte si, že tohle je konec dnešního dne. Takhle prostě usnu a vzbudí mě ráno zase ten proklatej budík, abych si to mohla dát zase znovu a pořád dokola být nevyspaná a nevyspaná!!!
  • !!!ten pocit, když sedíte u počítače, hlava Vám chce prasknout a Vy přitom vůbec nevíte proč. Vždyť přece celý den pijete, měli jste dvě kávy a těch 30 minut na čerstvým vzduchu. Ňah, to přece musí stačit!!!
  • !!!a když si večer lehnete do postele, buď usnete jako želva bez toho, abyste druhou nohu na postel vůbec dostali a nebo ležíte do noci a přemýšlíte nad ničím, ale stejně se Vám zdá, že v té hlavě máte tolik a tolik věcí!!!

Víte co to je? Vaše hlava proti Vám kuje pikle. Normálně jí jednu vrazte (myslím to obrazně, PROSÍM NEBIJTE SE PŘED ZRCADLEM). Já to udělala. Strčila jsem tu línou, protivnou a věčně nespokojenou mě do pytle a zahrabala ji do imaginárního hrobu. Ať si svoje negativní myšlenky a poznámky nechá pro sebe a třeba se z nich užere. Já už ji nechci vidět.

A tak se začala měnit spousta věcí. A víte proč? Protože na mně záleží, a to je něco, co sice neslyšíme každý den, ale měli bychom si to opakovat, protože to prostě potřebujeme vědět. Musím vědět, že i když ráno vstáváte do práce a po ní nakoupit, jako každý jiný den, potom máte ještě spoustu času pro sebe. Když si nepůjdete hned po práci dát dvacetiminutového šlofíka, který se vždy záhadně promění v minimálně hodinového, tak máte čas. A na co? Na cokoli chcete. 

  • vemte si knížku, sedněte si na gauč nebo třeba do parku a čtěte si. Je to skvělý únik z reality a já ho využívám často. 
  • když ráno vstanete, uvařte si tu voňavou a povzbudivou kávu nebo třeba bylinkový čaj, třeba i s sebou do termosky. 
  • používejte pravidelně ty drahé krémy, co jste si pořídili, abyste nevypadali jak strašidla. Mám doma drahou kosmetiku, ale jsem líná jí používat, a tak pořád nadávám na pupínky na obličeji a povislé pravé oko. NE. Prostě těch posledních pět minut ráno obětuji a namažu si obličej. I kdyby to nezabralo, jde o ten pocit. 

Starám se o sebe, protože na mně záleží! 


Nedávno jsem strávila dvě hodiny hraní si se svým diářem. Proč? Nevím, dělalo mě to šťastnou, plánovala jsem si, co v dané dny budu dělat, kam si zajdu a taky jsem si trošku upravila, aby pro mě byl ještě perfektnější. A taky jsem si koupila nástěnku. Konečně si můžu své cíle někam vyvěsit, pomůže mi to se v nich orientovat a bude mě to motivovat, když to uvidím i jinde než ve své hlavě. 


Taky mi pomohlo, že jsem poslední dny nebyla sama, když byl přítel v práci, měla jsem doma svojí psí kámošku a byla mi největší oporou. 
Jsou to všechno maličkosti, ale ve finále všechno tohle a ještě další mi pomohly se zvednout z deprese a nervní zóny a začít něco dělat. 

Co dál? Abych se přiznala, jsem už pár dní nemocná, nachladila jsem si nerv na tváři a musela jsem ho držet v teple. Spadl mi spodní ret, oko, ztratila jsem chuť na jazyku a moje ucho taky nefungovalo na 100%. Vypadala jsem jako člověk po mrtvičce a neměla jsem žádnou kontrolu nad svou půlkou obličeje. Pěkně nepříjemná záležitost. Spousta léků a tak. Ale co, ten čas ztrávený sám se sebou mi něco dal. 

Dala jsem se na pití vody. Pro mě je to vážně těžké, jelikož jsem vždy pila sladké minerálky nebo alespoň šťávy. Teď je to voda, nebo voda s citrónem. Samozřejmě si dám ráda čaj nebo i kávu, ale to se nepočítá. 
Neříkám Vám, abyste začali žít zdravě nebo nevím co, jen Vám říkám, že já v tom našla smysl. Začalo jsem se cítit lépe a ve chvíli, kdy bych si nejraději lehla, protože na mě padne únava, tak jdu cvičit a únava mě na několik hodin přejde. Už jsem si i vybrala výbavu na běhání a až bude venku trošku lépe, tak se pokusím soustředit i na to. 

A víte co? Cítím se skvěle, nejsem podrážděná, jím jakžtakž pravidelně a nepřecpávám se, voda mi ze začátku lezla pěkně na nervy, protože mi chyběl cukr, ale začala jsem se cpát ovocem a je to lepší. Cítím se lehčí a ne tak nafouklá. Nechci hubnout. Na to, že mám 20 let a svých 164 cm jsem se svými 61 kg spokojená, jen to nemusí vypadat jako polštář :D. Navíc se pak cítím skvěle a jsem schopná ještě uvařit a uklidit a vyvenčit psa. Všechno si to zapisuju do deníčku a přijde mi, že najednou má všechno smysl. 

Vlastně bych za to chtěla poděkovat jedné šikovné blogerce, české blogerce, a to Péti Elblové. Tuto slečnu sleduji na instagramu pár měsíců a vždycky jsem si říkala. Wow, je prostě pecka, že jde z práce a bez váhání vezme tašku a letí do posilovny. To pro mě bylo nepředstavitelné. Záviděla jsem jí, ale moje líné já bylo větší a chtělo se jen tak válet. 
Pak jsem se ale kousla. Chtěla jsem se zvednout a její příspěvky mě hrozně motivovaly. Je to slečna ve stejném věku a vypadá skvěle, protože si sama sebe váží a to je úžasné. Taky jsem se tak chtěla cítit a tak jsem to vyzkoušela. Pustila jsem si její video a cvičila podle ní. Poprvé mě celkem zničila. Ležela jsem potom jak mrtvá a můj pes se snažil zjistit, jestli jsem fakt neumřela. To byl první nával energie, i když jsem byla zničená, její optimismus a naladění se mi hrozně líbil. Navíc jsem konečně našla někoho, kdo cvičí realisticky. Většinou jsem narazila na videa, kde všichni cvičili jako profíci, já jsem byla za 3 minuty mrtvá a odradilo mě to na další půl rok. Ale to se u Péti nestalo. Motivovala mě, i když mě druhý den všechno bolelo, těšila jsem se na další den, kdy si zase zacvičím, nic se nemá přehánět a nechtěla jsem do toho skákat hopem a cvičit každý den. Tak cvičím ob den a vlastně ty dny, kdy necvičím se těším, až to zase přijde. Teď už si pouštím při každém cvičení 3 videa od Péti. Pokaždé jinak nakombinované a na střídačku, aby mě nebolely pořád ty stejné partie. 
Její videa jsou nabité energií, pokaždé, když řekne: "tak ještě alespoň...", tak se mi chce brečet, ale pokaždé, když to zvládnu mám úžasný pocit a jsem na sebe neskutečně pyšná. 

Tímto jí MOC, MOC děkuji, protože je to jediná osoba na internetu, která měla to kouzlo a povahu a celkově mi předala tolik lásky k tomu, co dělá, že se to stává mým koníčkem. Jsem Ti moc vděčná!

A všem, co se prostě nechce. Já Vás tímto samozřejmě nenutím, jen říkám, že to jednoho dne třeba přijde a bude to skvělé. 

Takže já, moje deníčky, nástěnky, kosmetika, knihy, videa od Peťky a dělání si radostí, třeba nákupem nových hadříků na Vinted.cz, tohle všechno jsou teď součástí nového já a já jsem na něj moc pyšná a těším se kam dál to povede. 



Prozatím je to vše, zatím se mějte a mějte se rádi, protože na VÁS ZÁLEŽÍ.

pondělí 30. ledna 2017

Banánový koláč.


Po delší době jsme si řekli, že v sobotu po práci pojedeme na návštěvu, Většinou totiž zvládáme akorát sprchu a usneme na gauči během prvního filmu, který je na programu, Skončili jsme brzo a tak nám nic nebránilo stihnout veškeré povinnosti před odjezdem. 
Uklidit, zapnou a pověsit pračku, vykoupat psa, vykoupat sebe. A hlavně .... Nikdy nejezdím na návštěvu s prázdnou. Zvlášť na druhou farmu. Nemají totiž troubu a tak vím, že jim nic neudělá větší radost než něco upečeného. Do obchodu už nebyl čas zajet a tak jsem musela vymyslet něco, na co mám doma vše potřebné. Na chodbě na mě smutně koukali banány a bylo rozhodnuto. S jistotou jsem chtěla vytvořit těsto, které nebude suché, abych nemusela tvořit polevu nebo mazat marmeládou. 

Povedlo se. Tady máme recept na rychlý banánový koláč (nebo buchtu, je jen na Vás do jaké formy se rozhodnete těsto dát) a s velké částí je na Vás, co máte doma zrovna v šuplíku. Rozhodně si myslím, že recept na banány, které už nikdo nechce sníst a vyhazovat je přece nebudeme, se každopádně hodí. 


Ingredience: 


* 3 banány 
* 2 žloutky 
* 3/4 hrnku třtinového cukru
* 1 vanilkový cukr
* 1 hrnek mléka 
* 1/2 hrnku oleje
* prášek do pečiva bez fosfátů
*  1 hrnek polohr. rýžové mouky
* 1/2 hrnku hladké rýžové mouky
(u klasické mouky dejte čístě jen 1 a 1/2 hrnku polohr. mouky)
* sníh ze dvou bílků
* 3 lžíce rumu
* 2 malé lžičky skořice
* nasekaná čokoláda nebo mandle

Jako první smícháme žloutky s vanilkovým i krupicovým cukrem. Poté přidáme olej a mléko. Do této směsi pak všechny zbývající ingredience (mouku přisypáváme lehce po částech). Banány si namačkáme vidličkou a promícháme do těsta. Do této chvíle je možné dělat vše pomocí robota. Jako poslední ručně lehce zapracujeme sníh. 

Vlijeme na plech vyložený pečícím papírem. Nakonec jsem ho ještě posypala kokosem, ale jen lehce, aby se v troubě nepřipálil. Pečeme přibližně 30 minut na 180 stupňů

A máme hotovou vynikající a vláčnou buchtu. vydržela jen do druhého dne do snídaně. 



Kamarádi byli nadšeni. Hlavně těhotná Marcelka si šmakovala rovnou za dva :o) Dejte nám vědět, zda se do něj pustíte a jestli měl úspěch. Budeme mít radost, když nám pošlete třeba i fotky Vašich pokusů. 

Dobrou chuť.