sobota 19. srpna 2017

Anglie- kapitola první- psíma očima

Strávili jsme v Anglii přesně 10 dní (5.-15. 8.) a mě přijde, jako bychom tam byli věčnost. Proto jsem se rozhodla povídání o tom, co a jak se stalo, rozdělit na více částí. Tato první část bude očima našeho čtyřnohého parťáka.



,,No.. dnes je 1. 8. 2017 a začínají se dít celkem divné věci. Pod packama mi mizí všechny známé věci, mám tady nějak podezřele málo hraček, pelech jsem neviděl už několik dní a je tady pěknej bordel, a to se mojí paničce vůbec nepodobá. Několikrát jsem se praštil o bednu nesmyslně položenou uprostřed pokoje a co jsem slyšel, tak páníček si o to taky několikrát nabil palec.

Je tady další den a panička si ze mě asi dělá srandu. Donesla domů jakousi bednu a chtěla, abych do ní dobrovolně vlezl. Musí Vám být tedy jasné, že jsem zajel pod gauč tak rychle, že mě ani nedoběhla. Když jsem se vrátil, bedna tady pořád byla a co hůř?! Byla v ní voňavá kost! Tu jsem musel mít, tak jsem do ní vlezl a asi už víte, kam tím mířím, klec se za  mnou zamkl a nemohl jsem ven. No nic, alespoň, že jsem měl tu kost, snědl jsem jí a na dece v bedně usl. A co je na tom nejdivnější? Když mě asi po hodině vypustili ven, chválili mě, hladili a pusinkovali. Asi tam budu chodit častěji! 

Dnes už je 4. 8., doma nemám už ani svoje misky! Chápete to? Misky! Přijel sem bratr od paničky a začal nám věci z  bytu rvát do auta. Obrovskýho auta! Takovým jsem jakživ ještě nejel. Když  jsme dojeli k němu domů, ještě chvíli jsem si hrál, a pak mě zavřeli do klece a dali do kufru auta na věci. Viděl jsem ven, takže jsem tak po hodině usl jako mimino. První zastávka byla asi až po 3 hodinách. Divně to tam smrdělo a už byla tma. Říkali, že jsme v Německu. Dostal jsem vodu a kost a jelo se dál. 



Pořád se tam vepředu smějou, tady se fakt nedá spát! Zastavovali jsme ještě několikrát. Teď před chvílí jsem byl na "kontrole", prý ve Francii na hranicích. Panička dostala do ruky čtečku a hledala s ní můj čip. Byl tam! Paní v okýnku kontrolovala všechny, hlavně mě a paničku. Čip, pas, očkování i odčervení muselo být v pořádku, protože jsme mohli jet dál. Bratrovi od paničky zkazili jméno, takže už není Jiří, ale Jeseník! Haha. 

Viděl jsem obrovskou loď! Nebyl jsem v naší řadě aut jediný pejskem. Panička mě sice držel zkrátka, ale mohl jsem si pár dalších kámošů očichat. Pf, cizinci. Plavba lodí byla divná. Byl jsem v autě sám, v kleci, alespoň jsem si konečně v klidu zdříml. Asi po 2 hodinách se za mnou všichni vrátili, zase se smáli... a mám po spánku! 



Několik následujících hodin jsme jeli, zastavovali, smáli se a spali, až jsme dorazili k nějakému nádraží. Někdo tam na nás čekal a pomohl nám najít místo na spaní. ALE MĚ TAM NECHTĚLI! Chápete to? Takovej postelovej pes a mě tam nechtěj?! Ještě, že tam měli toho kamaráda a ten si mě vzal k sobě. Měli tam 2 kočičky. Starší a její malou dceru. Velká mě málem přerazila hned ve dveřích, malá si nechávala odstup. Já bych ale chtěl být kámoš! 

Je tady něco špatně. Paničku a páníčka jsem celej den neviděl.. Mám tady spoustu kamarádů, kteří si se mnou hrají, je to super dovolená. Ale kde jsou sakra Ti dva?!

Dneska už přišli! Šli jsme na dlouhou procházku, až mě z toho bolely tlapy. Tak se to pár dní ještě opakovalo. Až pro mě jednoho dne panička přišla dopoledne. Celá uhnaná. Vzala mi klec, rozloučili jsme se s kamarády a letěli jsme pryč. Skončili jsme u vlaku, který nám.. ujel. Ach jo, to je pech! 

Když jsme dojeli jedním vlakem, museli jsme pospíchat na další. Naštěstí to tady bylo přehlednější, takže jsme tam byli hned! Další 1,5 hodiny ve vlaku. Spal jsem, jak jinak. Pak jsme měli větší časovou rezervu a šli na autobus, který nás po chvíli zběsilé jízdy dovezl až k lodi. Všichni za paničkou chodili a chválili mě, jaký jsem hodný cestovatel. Ještě aby ne! Cesta z CZ do UK byla 26 hodin, přece nejsem žádná padavka! 

Vlezli jsme do nějaké budovy. Nikde nikdo, jenom dvě paní za vysokou přepážkou. Koukala na mě, a pak přišel nějaký pán. Myslel jsem si, že to bude zase nějaká kontrola, ale ne. Pán pomohl paničce s kufrem a šli jsme tunelem do lodi! Dostali jsme se výtahem do patra, kde byly auta a taky malá místnost, kde byly klece. Panička mi z mojí klece vytáhla deku a hračku. TADY NĚCO SMRDÍ! Ve dvou klecích tam štěkali dva psi, kteří už tam čekali a když se pro mě panička natáhla, aby mě do velké klece dala.... stydím se, ale.... počůral jsem se. Všichni na mě ale byli hodní, ani jsem nedostal na prdel! Panička mě dala do klece, ještě mě pomazlila, a pak ji zavřela. Zmizela za velkými dveřmi a já spustil pláč! A další dva pejsci se ke mě přidali! 

Po asi 3 hodinách sem začali chodit lidi a postupně jednoho po druhém si vytahovali mé nové kamarády z klece, na 10 minut někam zmizeli, a pak je zase vrátili zpátky. Je 21:30 a já slyším známé hlasy! To jsou oni, teď jdu já! Chacha! Panička mě s mazlením vytáhla z klece a vzala do velké ohrádky, kde jsem se mohl vyčůrat a taky, že jsem to udělal! Házeli mi hračku a po chvíli mě zase nesla zpátky. Mazlila mě a odešla... 



Dalších 9 hodin jsem tam musel vydržet s těma štěkajícíma pakama. Až  nakonec začali jeden po druhém odcházet. Zůstal jsem tam sám, jen s dvěma ženskýma, co u mě stály. Oni mě tady nechají? Samotného? Aaaaaaaaaaaaa! Jupí! Už ji vidím, panička! Bere mě z klece a radostí mě objímá. Odcházíme z lodě a protože oni ví, že musím čůrat, pustí  nás rychleji. Jsme venku. 



Mmmm, kde to asi jsme? Ňuf, ňuf... Holandsko? 





pátek 28. července 2017

nenápadné kouty

Tak je to tady, příští pátek se definitivně pakujeme. Jestli jsem ještě nebyla dost konkrétní, stěhujeme se s přítelem i psíkem do Anglie. Takže opouštíme malý jesenický byteček, který musíme celý vyklidit, tudíž balím, balím až mi z toho jde hlava kolem. Vypadá to tady, jak po výbuchu atomové bomby, nemám nejmenší ponětí, které tašky a bedny jedou s námi a které budeme uskladňovat v Česku. 
Ještě musíme vyřídit jeden větší nákup a modlit se ke všem Bohům, ať nám na hranicích projde to naše malé štěně. 
Každopádně, když jsem si poslední den před výbuchem dělala ráno kávu, koukala jsem po bytě a říkala si.. "Tedy, tohle mi bude v novém chybět." Protože ať plánujeme, jak plánujeme, ne vždy vyjde vše tak, jak chcete. Takže klidně můžeme bydlet na ubytovně.. V tom případě bych fotila nostalgicky naší soukromou velikou koupelnu....
Tak já Vás provedu, jsou to totiž takové maličkosti, které mi do stěhování vůbec nepřišly zvláštní a teď.. věřím, že mít depresi, tak bych nad nimi i uronila slzu.. To jsem prostě celá já. 

1. Pečený čaj- dary lesa

Ten jsem si pořídila na trzích v zimě v Opavě, jenže on je tak krásně zabalený, že jsem ho nikdy neotevřela. Tak teď poputuje k někomu, kdo ho konečně ochutná. 


2.  Ráj na krájení

Toho jsem si upřímně všimla až u focení, jak jsem si je naskládala původně podle velikosti, ale já je i hezky barevně prostřídala. Každopádně, dřevěná prkýnka u mě vedou.. pamatuji si, že babička je měla třeba i ve tvaru divočáka. Jsou úžasná! 


3. Okno- můj flek 

No, máme sice psího chlapečka, ale v dnešní době je růžová už pro všechny. Každopádně věřím, že Bowiimu bude jeho okenní parapet chybět úplně nejvíc. Každé ráno si tam po venčení sedne a sleduje, kdo všechno chodí. 


4. Knihovnička

Moje knihovnička, maličká.. už praskala ve švech a po výběru knih u babičky a táty byla k ničemu. Tady jsou vyfoceny jenom kousky, které jedou se mnou do Anglie (ještě mi nějaké přijdou). Jenom, abyste věděli, proč mě po odnošení kufrů rupnou záda, tak za to mohou mé knihy. :D 


5. Šicí stroj 

Skřínka od maminky, do které patří věci na šití. Nejsem žádná švadlena, ale se štěnětem se zlepšuji, protože to je věčně roztržená oblíbená hračka nebo pelíšek, pořád do kola... a v této skřínce.. ♥♥♥


6.  Andělé 

Andílek v rohu je od maminky. Dostala jsem ho na první Vánoce, které jsme s přítelem trávili sami. Ten i obě fotky se mnou cestují v mém  HYGGE boxu až do Anglie.. Přece neodjedu bez strážců. Ještě mám jednoho, ale ten hlídá shora.


7.  Čtecí koutek

Pro mě ideální místo na čtení? Koutek gauče s polštářem od miláčkem a deky od sestry. Zapadnout do rohu s lampičkou a čteme, čteme.. "Týjo, to už jsou 3 hodiny ráno?"


8.  Květina z lásky

Další parapet, který bude postrádán. Květina z lásky! A hlavně první kytka, co se mnou žije už 3 měsíce a ještě se nerozhodla umřít! Takže pro mě značí i jistý úspěch ♥. Ta snad pojede s námi. 



Tak to je pro dnešek vše. 

Přeji krásný den a já jdu balit a vozit bedny a pytle, abych si večer zasloužila sednout do bazénu se sklenkou vína. 


KRÁSNÝ VÍKEND ☼♥


pondělí 24. července 2017

HYGGE pro život

Buďme upřímní, nikdy jsem nebyla ten nejklidnější a nejvyrovnanější člověk na světě. Vybuchnout mi trvá opravdu chvilinku a těžce se uklidňuji.
A kdy by měl být člověk šťastnější než v létě? Venku krásně (no dneska zrovna ne), uděláte si kávu a sednete si na terasu nebo jdete s pejskem do parku, sednete si do stínu a on šťastně pobíhá. 


No, ale to mě letos nepotkalo. Pokus o vysokou školu nevyšel, takže žití v Olomouci jsme dali k ledu a snažili jsme vymyslet, co teď. Ovšem podporu jsme nedostali žádnou, ačkoli jsme pracovat začali hned, jak to šlo, nevadí. Máme tady toho plné kecky, lidí, co absolventy vůbec neberou vážně. Takže pryč. Balím, pakuju a chystám. Stěhování číslo sedm. 
A tak mezitím vším chaosem a strachem jsem objevila knihu jménem HYGGE.  Neřekla bych, že je kniha návodem k tomu být šťastný, ale spíš o tom, jak se těšit z těch maličkostí, které máme kolem sebe každý den a vytěžit z nich co nejvíce. 


HYGGE se těžko překládá, je to spíše specifické slovo, které mluví samo za sebe. Při čtení této knihy jsem si uvědomila, jak málo ke štěstí stačí.  Že HYGGE prožívám pokaždé, když přijdu domů, zalezu si do rohu gauče v tlustých teplých ponožkách, přikrytá flanelovou dekou, na stolku položeným uvařeným čajem a s knihou, která voní novotou. A to mě donutilo se zamyslet. Sakra, vždyť to dělám opravdu často a faktem je, že jsem u toho šťastná. Občas se přijde přitulit to naše štěně a procházející přítel se sem tam zastaví pro pusu, to je HYGGE, a to je štěstí. 


Opakem toho je, když si sednu k počítači. Nahrbená u stolu s buď slabým nebo naopak silným osvětlením a na každé stránce mě někdo/něco vytočí, prásknu rukou do stolu až vyděsím psa i partnera a počítám do 3, abych do toho počítače neskočila a pár lidem nenapleskala. 
HYGGE a štěstí pro mě je, když vyjedu do přírody, auto nechám u posledního domu a ženeme se s Bowiim loukami až do lesa. Vůně dřeva a podhoubí na každém kroku, ticho, občasné prasknutí větve pod kopýtkem utíkající zvěře. Tady lesní jahoda a jééé, stojím uprostřed borůvek. Jednu do pusy, druhou Bowiimu a pokračujeme, košík se plní houbami, a po pár kilometrech padneme na kousek hlíny, ještě vlhké od letního deště. Vytáhneme misku pro psa, láhev s čistou vodou, krabičku nabalených karbenátků a krajíc čerstvého chleba. To je pro mě HYGGE. 


Další případ jsem zjistila při horké vaně se spoustou bublinek, džusem s ledem vedle vany, knihou, a po chvíli čtení.. Zhasnout a zapálit pár svíček, vypnout mozek a jenom být. 
Rozhodně doporučuji přečíst knihu. Do ničeho Vás nenutí. Nechává Vás si vzít z ní, co jen budete chtít a pomůže Vám přijít na věci, které nevidíte. 



Další TIP knihy je, vytvořit si svůj HYGGE box, zkrátka box věcí, které Vám dělají radost a při kterých získáte tu pravou HYGGE atmosféru. Já si ho vytvořila, polepila jsem ho fotkami.. V mém jsou svíčky, čokoláda od maminky, obálka s fotkami celé naší rodiny, pexeso, které popisovala babička s tátou, když byl malý, pastelky, bloček, oblíbená propiska a ten nejlepší sypaný ovocný čaj. 




A co říkáte na HYGGE Vy? 








středa 5. července 2017

Musela jsem se přivítat i s víkendem.

Až teď.
Až teď si myslím, že přišel čas na článek a momenty, kdy je vše v pořádku. Vše tak jak má být. 

Spíš my, jsme konečně tam, kde máme být. 



Po pěti letech se vrátit domů bylo náročnější než jsme si mysleli. Radost, kterou jsme si nastřádali za poslední chvíle na farmě nás postupně doma úplně unavila. 
Myslím, že není potřeba si na něco hrát, ale jednoznačnou prioritou pro nás byla nová práce. Přeci jsme tak dlouho nešetřili na dům, abychom pak týdny proseděli doma na zadku a začínaly nám protékat finance mezi prsty. 

Mě se podařilo sehnat práci prakticky okamžitě. Pomyslnou dovolenou jsem si užívala jenom týden a ani v něm se prakticky nezastavila. Musela jsem vybalit a najít místo všem těm věcem, které s námi v Holandsku žily a taky které jsme si nakoupili. A nebylo jich málo. No a jako správná hospodyňka jsem si vymyslela ještě jednu drobnost. 
Kompletně přestavět obývací pokoj. Abych řekla pravdu, po dobu našeho pobytu na farmě se z našeho bytu stalo spíše skladiště věcí a místo, pro občasné přespání. Bylo tedy načase vrátit sem život. (no, slušný počet květinek už mi tu taky umřel, pravda) Veškerý čas, který jsme tedy nestrávili s rodinou, cpaním se dobrého jídla, jsme malovali, sháněli vybavení a opravovali rozpadající se kusy nábytku okolo. 

Pračka náš návrat psychicky nezvládla a prakticky ji odletěl buben, sprcha nám protekla snad celou koupelnou a na váleček se nám lepila kompletní omítka. Nevěděli jsme zda dřív sádrovat nebo malovat. 

Musím upřesnit, že veškerý nábytek, který jsme měnili. Ať už velkou rohovou sedačku nebo komody z teaku jsme sehnali v bazaru v Šumperku za perfektní ceny. No jo ... nejen oblečení sekáčuju, ale i nábytek. :o) 

Pořád si ale zvykáme. Skáčeme radostí z každého státního svátku, víkendu začínajícího v pátek odpoledne a záchodu jen pro sebe. Všechny tyhle ,,maličkosti,, pro nás několik let prostě neexistovaly.

Všechno jsem si chtěla užít naplno. Proto článek nevyšel pěkně dlouhou dobu. 
Cítila jsem, že stále nejsem připravená a nestojím pevně nohama na jednom místě abych se s Vámi mohla dělit o své myšlenky. Část mě je občas ještě v sadu s hruškama a po práci na kole u moře. 

Když už jsem u toho kola :o) tak dobrý den ... a v kuchyni máme plno.
No jo, Holanďany jsme kouskem duše zůstali pořád. Chybělo by nám ono ježdění do zahrady. A tak jsme si je přivezli s sebou a jezdíme s nimi do práce, teď už tedy ne mezi stromy ale do města. 


Budou tu opět chvíle plné vaření, knih, ale i povídání o tom, že na začátky nejsme nikdy moc staří. Akorát je postupem času bereme jinak. 
Dřív jsem se z nových věcí jen stresovala a měla připraveno dvacet katastrofických scénářům. Z věkem vím, že už bylo hůř a taky, když si něco sakra přejete a máte svatou trpělivost, dostanete se tam. 

Uff ... musím se tu opět porozhlédnout, dvakrát jsem si článek vymazala a fotky vkládala snad desetkrát :o) Párkrát jsem se byla do kuchyně procpat pro kávu a slunce už zapadlo.  

Vítám Vás zase u nás. (sebe vlastně taky :o)

neděle 18. června 2017

Se štěnětem na výletě.

Přemýšlíte někdy nad tím, že bydlíte v úplné díře? Ne? Tak to Vám gratuluji. Já vždy, když přemýšlím nad tím, že bychom mohli vyjít z domu na více než 15-ti minuté venčení našeho jezevčíka. Kromě dvou oblíbených hospůdek, dvou útulných kaváren a dvou, na mém seznamu, nejlepších restaurací nevím, kam se tady upíchnout za zábavou. Nemůžu pořád chodit do malé ZOO v Lipové nebo na "vodopád" v Nýznerově. Přidejte na ten seznam s restauracemi přístřešek, kde v buňce dělají toho nejlepšího pstruha-> Nýznerov. 
Upřímně, slyšeli jste někdy o takovém místě? Já v Jeseníkách žiju 20 let a o tom místě jsem se dozvěděla tak před 3-4 lety. 
Jít jako domácí v létě do lázní je skoro sebevražda. Parkoviště jsou narvané k prasknutí, nemluvě o tom, že projít tím davem do kavárny, kde si stejně nesedne, nezní jako skvělý výlet.  
Na Čertových kamenech jsme byli nedávno a navíc, potřebujeme jít někam, kam může i to naše štěně. Takže vždy než někam vyrazíme, sleduji stránky na internetu a hledám zmínku o tom, jestli tam může i náš čtyřnohý kamarád, co by to bylo bez něj za výlet, že jo? 
Tak jsme tedy minulou neděli vybírali mezi Rejvízem a Lesním barem. A nakonec jsme se rozhodli pro Rejvíz a jeho tajemné Mechové jezírko.




Vzali jsme vodítku, jezevčíka, vodu a misku, batoh a vyrazili. Dojeli jsme před vesničku Rejvíz, zaparkovali a vyšlápli, kdybychom neměli štěně, byli bychom tam tak 2x rychleji, ale on potřeboval každého pozdravit a vše učuchat, jen tak pro jistotu. 
A tak jsme pomalým krokem šli, přítel fotil, pes běhal a já proklínala své napůl děravé tenisky a vzpomínala na výpravy na Rejvíz. Byla to vždycky typická školní exkurze, která trvala celý den a zahrnovala i vydatnou svačinu na lavičce u jezírka, ale vzpomínky na místo už byly trošku rozmazané. Je to malé nebo velké jezírko? A co, že se to o nich vyprávělo? A kam kruci vede ta druhá cesta!! 


Naše, ne zas tak malé, štěně se drželo pravidla, že nesmí sejít z prken vystavěné cestičky, a tak bojoval, aby mu ani jeden krok nevyšel na veledíru mezi prkny, marně. K jezírku už dorazil s ocáskem mezi nohama a s radostí, že konečně stojí na zemi, kde není žádná díra! Z náručí jeho ne nějak velké paničky pak sledoval přes zábradlí kačenu s mláďaty a věřím, že myslel na to, jak se doma vyvalí na svoje milované okno a bude se cpát nějakou dobrotou. Cestou zpátky se vyfotilo ještě pár fotek a Bowie letěl po prknech jako blesk a na hlíně se pak šel zbláznit radostí.


Nohy nás bolely, v žaludku nám kručelo a štěně chytlo druhý dech. Vyrvalo mi vodítko z ruky, na výlety máme natahovací vodítko, aby měl větší volnost, ale nemohl na nikoho skočit nebo utéct za prvním zajícem. Takže vodítko spadlo na zem a štěně vesele vyrazilo za dobrodružstvím. To ještě ale nevěděl, že ho bude pronásledovat malá hlasitá černá zrůda, která ho těsně, těsně dohání! Vodítko, dámy a pánové. Drželo se těsně za ním a naše střelené 4 měsíční štěně s ocáskem pod sebou utíkalo, jak mu jenom jeho krátké nožky umožňovaly. Nenechal se dohnat ani přivolat. Po chvíli obíhání stromů se snahou setřást nepřítele se vzdal a nechal si od paničky pomoct, ta příšeru zpacifikovala jedním hmatem ruky. Štěstím štěně zavrtělo ocáskem a poslušně pomalu ťapkovalo dál, aby se náhodou příšera zase neobjevila. 
Dál už jsme se jen kochali přírodou, kterou jsme cestou tam i zpět obdivovali, jako kdybychom ji viděli poprvé.


A znáte nějakou z pověstí, které se pojí k tomuto mechovému jezírku? Tak já Vám zde ukážu svou nejoblíbenější. A jestli nevíte kam na výlet, tak doporučuji. 

Přeji pěkné počtení a krásný zbytek neděle: 

Hunohrad

Velké a bohaté město mělo kolem dokola vybudované silné hradby, které chránily nejen měšťany, ale i jejich bohatství před každým sebesilnějším nepřítelem. Množství zlata vykutaného v nejbližších lesích a horách umožňovalo jeho obyvatelům rozmarné živobytí. Ani krásné paláce a vily městu nescházely, ale lidé tu nestáli za nic. Byli zlí a žili v hříchu. Věřili ještě ve slovanské bohy, z nichž každý měl nejméně tři hlavy. Triglav byl jedním z nich. 22 Svantovít dokonce měl čtyři tváře obrácené do všech světových stran a Veles se při svých zápasech s Perunem měnil dokonce v sedmihlavého draka. Bohatým měšťanům nebylo nic svaté. Vesele hýřili po hospodách a dokonce v novém kostele tancovali a zpívali písničky, kterým se zdaleka nedalo říkat chrámové zpěvy. Obyvatelé města neměli respekt ani před svatými muži, kteří je přišli napomenout a obrátit je na pravou víru křesťanství. Tohoto úkolu se ujali dva cyrilometodějští kněží, kteří přišli z Moravy. Na náměstí uprostřed města postavili kostel, kde od rána do večera kázali hunohradským desatero božích přikázání, seznamovali je s Kristovým učením, učili je skromnosti a poctivosti, ale úspěch se nedostavil. Zarputilí obyvatelé už dávno zjistili, že žít v hříchu je pohodlnější, a proto přestali oba kněze poslouchat, a nejen to. Několikrát je prý zmlátili a vyhnali z města. Věrozvěstové se však pokaždé vrátili, jako by chtěli potvrdit přísloví o trpělivosti, která má přinášet růže. V tomto hříšném městě jim však trpělivost byla málo platná. Ať dělali, co dělali, hunohradští s nimi vyhledávali jen spory a sváry. Ale jednou, když oba kněze zmlátili, přivázali provazy za oslí ocas a osel je vysmýkal z bran města do hlubokého lesa, jejich trpělivost byla u konce. Osvobodili se od oslích pout a z bludu, že by rozmařilce mohli jen slovem božím převychovat. Chtěli zkusit jinou metodu. Pod Supí horou u Kazatelen společně klekli na kolena, svorně sepjali ruce k nebi a poprosili svého nadřízeného, aby na hříšné Hunohraďany poslal boží spravedlnost, což se rovná božímu trestu.Prosbu svých podřízených pánbůh vyslyšel ihned. Náhle se setmělo, že nebylo na krok vidět, začalo lít a rychle se ochladilo. Za chvíli se déšť proměnil v kroupy velké jako koňská hlava, které pádem zabíjely vše živé a bořily vše neživé. Tisíce blesků protínalo černé nebe, tisíce hromů ohlušovalo hříšné obyvatele Hunohradu. Ani to však nestačilo k exemplárnímu potrestání hříšníků. Město mělo zmizet s povrchu zemského, proto si pánbůh dal práci a vybudoval podzemní tunel, kterým ze Severního moře přivedl do města strašlivou vodu. Uprostřed náměstí se otevřela země a z ohromné jámy stoupala mořská voda s černým bahnem tak rychle, že nikdo nestačil utéct. Pevné hradby kolem města bránily vodě v odtoku, a tím zrychlily zkázu města. Po několika málo hodinách byly zatopeny domy i kostel a široku daleko vzniklo jezero s černou bahnitou vodou, která prý smyla hříchy Hunohraďanů. 

(Joanidis, 2005, s. 205)


Říká se, že když je velké sucho, tak je uprostřed jezírka vidět špička kostela vesničky Hunohradu.





středa 19. dubna 2017

Co mám na dovolené nejraději?

Dneska jsem koukla z okna a tam 50 cm sněhu, moje malé autíčko ani nešlo vidět a za ním obrovská hromada sněhu a já samozřejmě bez lopaty. No nic, tak jdu do práce pěšky. Vyhodila jsem zimní boty, tak nevadí, mám tady ještě ty zimní na podpatku. Všude ještě neodhnuto a já se brodím v botách na podpatcích sněhem, chumelí jako by zítra měly být Vánoce a já proklínám už v 6:30 hodin celý svět. 
Dorazím do práce a uvařím si zaslouženou kávu a snídani z domu. A tak jako klasicky v takovém počasí myslím na dovolenou a dneska bych Vám chtěla v tom hrozném počasí říct důvody, proč miluju dovolené. 

              Důvod číslo jedna = PLÁNOVÁNÍ A CHYSTÁNÍ

Třicet katalogů dovolených na posteli. Mapa světa, informace o tom, kde je kdy nejtepleji. A chceme polopenzi? Nebo all inclusive? Kolik toho asi sníme a vypijeme?  Balení žlutého kufříku. Všechno vyprané, vyžehlené, poskládané a voňavé. Jaký opalovací krém? Vezmeme si desítku a co třeba padesátku? MUSÍM si koupit nové šaty, abych na večeři vypadala skvěle. Nebo prostě jen šortky a tílko?



Důvod číslo dvě = CESTOVÁNÍ (CESTA) 

Cestování. Je mi jedno, jestli se vezu autem, autobusem, vlakem a nebo letím letadlem, ať je to cokoli cítím se úžasně. Cestuji  někam, kde jsem třeba ještě nebyla a nebo někam, kam se ráda vracím. Sezení v letištní hale mě nepopsatelně uklidňuje. V klidu si odbavím kufr a s kabelkou si chodím po letišti, tam si dám kávu, tak si vytáhnu notebook a po skypu si zavolám s mámou. Hele, tam jde Američan, jede sem na dovolenou? Nebo se vrací domů? Proč je ta ženská tak protivná? Doufám, že neletí tam, kam já? No.. letí. Tak snad nejede do stejného hotelu... SAKRA! 


Důvod číslo tři = PLÁŽ A MOŘE


Upřímně bych se se sebou nebavila, kdybych jela na dovolenou a vyvalila se u bazénu, tak jak to někteří umí. U bazénu se můžu válet i v Jeseníku. Ale ten pocit, když ráno vstanete, jdete si dát osušku na lehátko a projdete se po pláži, posbíráte čerstvě vlnami přinesené mušle a písek Vám projíždí mezi prsty. Zbavit se ho je horší, ale za tu procházku to stojí. 


Důvod číslo čtyři = KULTURA 


Ať děláte co děláte, nikdy se nevyhnete chození po městě. Suvenýry, něco na památku, pohledy.. To se přeci musí, a to co prodávají v hotelovém obchůdku je vždycky o něco dražší. Takže chození po městě, nákupy a sledování lidí kolem, to je něco pro mě! Nemluvě o tom si večer pěkně sednout do baru a rozbalit to. Jsme přece na dovolené. 


Důvod číslo pět = RÁNO

Každé ráno na dovolené zbožňuju. Probudím se tak akorát, abych mohla jít na snídani, otevřu balkónové dveře a okamžitě mě zabalí vlna tepla a slunečního svitu. Vyčistit zuby, hodit na sebe šatičky a šup na snídani. Tak co tu máme? Dáme si nějaký ten džus, kávičku, mňam slanina, vajíčka a toust. Jůů, čerstvé mořské plody! A ty lívance! Dám si šampus.

Důvod číslo šest = VÁLENÍ SE


Ano, jsem jedna z těch, co je schopna proležet celý den na pláži. Dojdu tam v 10 ráno a těžce se odkutálím v 6 večer. Většinou si na pláž vezmu opalovací krém, osušku, KNIHU, sluchátka a telefon. Čtu a čtu dokud mě tlukot vln neuspí. Když se probudím, jdu si na chvíli zaplavat. Jsem raději, když si nenaberu vodu do nosu nebo do pusy, ale to by nebylo plavání v moři, kdyby se to nestalo. 






Důvod číslo sedm = JSTE ODPOČATÍ A MÁTE PLNO ENERGIE 


Jistě, že celou dobu nic neděláte, ale o tom dovolená je. Občas si vyrazit na nějaký ten výlet. Ale pro mě je občas dobrodružná cesta i dojít si pro Mojito na bar. 




Už nemůžu dočkat té další! Tak nekoukejme z okna a dobrou noc! :) 







pondělí 17. dubna 2017

Chlebové placky pro všechno.

I když to venku rozhodně nevypadá, období salátů se nám blíží. 
Pokud se chystáte nějaký připravit jako oběd nebo třeba na cestu do přírody, je tu vždy jedna otázka. Bude všem na nasycení stačit jen salát? 

No právě. A pak, když už se děláte s nějakým výborným salátem přeci nenabídnete rohlík. 
Nedávno jsme vyzkoušeli tyhle chlebové placky. Ještě jsem neměla sice možnost pustit se do bezlepkové verze, ale tu sem časem přihodím jako poznámku pod čarou. 

Můžete si je zcela přizpůsobit dle svých chutí a momentálních zásob u Vás v kuchyni. 


Ingredience: 


* 400g hladké mouky
* 160g žitné chlebové mouky
* 1 sáček sušeného droždí 
* 2 lžičky himalájské soli
* 2 lžíce olivového oleje
* 400ml vlažné vody
* semínka (slunečnice, lněná, dýňová, sezamová)
* klidně přidejte olivy, sušená rajčata nebo oříšky

V misce si smícháme obě mouky, droždí a sůl. Přilijeme olej. Postupně přidáváme vodu a vypracujeme hladké těsto. Ze začátku se bude dost lepit. 
Jako poslední přidáme semínka nebo jiné chuťovky. To mi jde nejlépe, když si těsto vyndám na pomoučený vál a zapracovávám oběma rukama. 

Poté vrátíme těsto zpátky do misky, přikryjeme utěrkou a necháme minimálně půl hodinky odpočinout. Nijak zvlášť nám nenakyne (jde nám o křehké placky nikoliv nadýchaný bochník).

Z odpočinutého těsta odkrajujeme kousky a vyválíme placky. Tloušťka přibližně 2 - 5mm. 
Nachystáme si plech a vyložíme jej pečícím papírem. Vyválené placky naskládáme na plech. 

Pečeme ve vyhřáté troubě na 220 stupňů přibližně 15 - 20 minut
Zbožňuju pozorovat, jak placky v troubě získávají tvar. 

Placky jsou nejlepší ještě teplé. Ale až vystydnou budou krásně křupavé, Stačí přiložit k salátu nebo nějaké krémové polívce. 


Kromě toho, aby se Vám těsto povedlo přeji hlavně krásné počasí. Ať už můžeme vytáhnout ty piknikové košíky a batohy se svačinou. 

sobota 15. dubna 2017

nový seriál= nová posedlost

Zdraví, je to už nějaký pátek, co jsem měla chvíli něco sepsat. Většinou prostě po práci padnu doma a jsem ráda, že nic nemusím. Hlavně, když po celodenní práci na počítači, už ho doma nemusím ani vidět, maximálně ho použít jako televizi. Je zvláštní, jak se Vám může nějaká věc zhnusit, když přijdu domů z práce, pustím si na počítači film, nebo seriál, ale jinak nevím, co bych s ním měla dělat. Bolí mě oči, záda, atd... ale o tom zase jindy, až Vám budu vyprávět o sedavém zaměstnání. Vyloženě závidím Báře, která celý den chodí mezi knihami. 

No, a tak jsem se vlastně dostala k dnešnímu článku. Dopředu říkám, že nejsem v psaní recenzí zrovna machr a že tato oblast mi nejde už od střední, ale je tu něco, o co se s Vámi chci podělit. Už jsem si určitě v minimálně jednom článku zmiňovala o tom, jaký pro mě je návrat do reality po nějaké knize, popř. i filmu. No, a co tak třeba seriál, který roky sledujete? Najednou prostě skončí a člověk se s tím má jen tak vyrovnat? Seriály jsou velkou součástí mého života, jelikož s přítelem nemáme a ani nechceme televizi. Nebo resp. televizi jako větší obrazovku možná ano, ale jako něco, co je Vám schopno nacpat do 20 minutového seriálu alespoň dvě pětiminutové reklamy? Ne, děkuji.

No, a tak se to vlastně stalo. Po několika letech sledování Upířích deníků (ano, mě se ten seriál opravdu  líbil), tento seriál skončil, byl to krásný konec, ale co teď? Oblast seriálů se krátí. Simpsonovi, Futurama... to už znám skoro nazpaměť. Pretty Little Liars tento rok také končí. Jediné, co mě drželo nad vodou a stále drží je The Originals, toto je každou sérií lepší a lepší. Co se týče seriálů, na které se díváme s přítelem, tak to by bylo Rick and Morty a Game of Thrones.
Každopádně jsem jen tak bloudila stránkou se seriály a koukala, jestli už přidali The Originals, a tak jsem narazila na seriál, který jsem si okamžitě zamilovala. A že mi dělá velký problém se do nějaké pro mě nového seriálu pustit. 


The Last Kingdom. Někdo, kdo by se podíval na první díl by řekl, že se snaží o parodii Game of Thrones a nemohl by se víc mýlit. Já GoT viděla a byla jsem z něj více než zklamaná, jsou části, které se mi líbily, ale moc jich nebylo. Ale o tom to je, ne? Nemůže se každý seriál líbit všem, takže přesto, že to byl trhák, mě se nelíbí. Všichni všechny zabíjí proto, že se na sebe špatně podívali, nebo proto, že se pousmáli (to samozřejmě přeháním, ale takto mi to připadá). Kdyby to takhle fungovalo, tak už jsem zabila spoustu lidí a já už bych taky asi naživu nebyla. 

Takže zpět k The Last Kingdom, i když první díl byl lehký rozjezd, další díly jsou čím dál tím lepší. Nejde jen o to, že je to historické, což mě samozřejmě baví, ale proto, že se u toho člověk pobaví, v mém případě i pobrečí a hlavně na 55 minut vypne mozek. Úžasné. 

Vypráví se příběh Uhtreda, syna saského bojovníka a lorda, který svého mladšího syna neměl moc v lásce. Jejich zemi se snaží zabrat skuteční bojovníci- Dáni, kteří lordova staršího syna zabijí a jeho hlavu mu donesou před hradby. To lorda samozřejmě nepotěší, a tak se vypraví na boj proti Dánům a svého mladšího syna nechá doma s jeho strýcem, který chce být dědicem Bebbanburgu. Když jeho synovec uteče za otcem, strýc vydá rozkaz, že v případě lordovi smrti, musí zemřít i Uhtred, aby on mohl vládnout. 
V bitvě vyhrají Dáni a lord padne, když se Uhted snaží otce pomstít, Dánové ho zajmou a odvedou. Kromě něj unesou i jednu saskou dívku a tito dva se musí starat o Dány. Seznámí se s Dánskou dcerou a Uhtred ji zachrání před násilníkem Swenem. Když toto otec dívky zjistí, přijme Uhtreda jako svého syna a Swena zbaví jednoho oka, protože tím viděl jeho nahou dceru. Ho i jeho rodinu po té vyhostí z jejich území. 


Víc už neprozradím, toto je první díl a další jsou lepší a lepší. Těším se na každou jednu část, u které pak mlčky 55 minut sedím, obdivuju každou scénu a občas se přichytím, že nedýchám napětím. Tento seriál u mě probouzí všechno, co od seriálu očekávám, a proto doufám, že bude ještě spousta částí a že alespoň jednoho z vás přesvědčím, aby jste mu dali šanci, NEBUDETE LITOVAT. A když ano, může mi taky doporučit nějaký hrozný seriál, přísahám, že se na něj podívám! :D 


Pinterest