čtvrtek 16. března 2017

V noře ... miluju, maluju a začínáme balit.


Nevěřím
Proto jsem se rozhodla zase trošku vypsat. Čas letí jako blázen a nám zůstává neuvěřitelných posledních 8 dní na farmě. 
Probíhají úplně jinak než jsme si představovali. V situaci, kdy jsme si řekli, že budeme chodit do práce s úsměvem na tváři prostě není energie. 

Vypadá to asi takhle .. doplazíme se do sadu, ve stavu srovnatelném s náměsíčností odpracujeme a jdeme domů. Za poslední měsíc jsem začala chrápat jako starý dřevorubec. Manžel mě dokonce v noci budí, že nemůže spát. Tělo nám funguje, ale jak to tak vnímáme, hlava už je dávno doma. 

Pomalu ale jistě se nám nora mění ve skladiště. Bez plánů a organizace hromadíme věci na různá místa v domnění, že je v tom systém. NENÍ !!! 


Ze všech sil se snažíme především nepanikařit. Přeci jenom jsme zde byli více jak 4 roky a vědět, že jsou to poslední momenty, je zvláštní pocit. 

Na jednu stranu už se nemůžu dočkat chvíle, kdy postavím na okno doma květinu a roztopíme v krbu. Na tu druhu stranu, přemýšlím nad vším, co mi bude chybět. Není toho mnoho, ale jsou součástí mě. Tou, kterou jsem za poslední dobu byla a na kterou jsem si zvykla. 

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se chystali na farmu úplně poprvé. 
Měla jsem takový strach !!! Že to fyzicky nezvládnu, že se s Péťou rozejdeme nebo mi tu třeba někdo ublíží. 

Dnes? Po fyzické stránce mi narostly svaly na místech, kde jsem ani nevěděla, že je mám. S Péťou jsme se vzali a to poslední? Snažilo se mi tu ublížit spousta lidí a rovnou několikrát, ale zjistila jsem, že jsem tvrdší než bych si kdekoli doma měla šanci uvědomit. 


Jen jedna věc zůstala stejná. 


Dnes opět stojí s otevřeným kufrem ... sice jedu zpět na místo, kde to znám, ale prostředí bude cizí a za ty roky odlišné a já mám zase strach. 
Naprosto lidský a obyčejný strach. Svou vnitřní povahu bych přirovnala k malému zvířátku co žije v teráriu. Nerada měním prostředí a narušuji svou bublinu. O to víc je tenhle proces pro mě složitější. V srdci se skutečně nemohu dočkat doteku nohou na naši podlaze, ale v hlavě se snažím přemluvit, že se nic neděje a tohle je naprosto normální týden. 


Po příjezdu domů budou články častější. Možná zprvu velmi zmatené, ale i tím si budu procházet a mohou být inspirací při návratu z Vašich cest. 

Zatím si naplno užívám tenhle pohled když jedu na kole z práce. Koneckonců jsme se zařekla, že do své budoucí práce budu jezdit co nejčastěji právě na kole. Autobus totiž nesnáším a kolena budu muset pořádně trénovat. 

Brzy se opět uvidíme. Možná již z fotek plných kopců a vůně kávy na návštěvě u maminky. 

středa 22. února 2017

Holčička co se ztratila ...


... kniha. Vlastně se takhle vůbec nejmenuje. Spíš jsem ji tento pracovní název dala sama. Pár týdnů zpátky jsem zjistila, že jsem nikdy nic od Stephena Kinga nečetla. Nemám tušení proč. Bylo to takové osobní, drobné prozření. 
Úplnou náhodou jsem narazila na audio verzi jeho knihy - Holčička, která měla ráda Toma Gordona. 

Jak začít. 
Zamilovala jsem si ji. 
Rodinné prostředí z pohledu malé dívky. Rozvod rodičů, její zvláštní osobnost a samotářství. Kolikrát mi v práci vyhrkly slzy nebo jsem nekontrolovaně vyhrkla: ,, Vydrž! Sakra, vydrž! ". Do toho její čisté myšlenky a rozepře s vlastní osobou. 

Když jsem byla já malá, táta mě kolikrát brával do lesa. Vysadil v půlce cesty, jel nakrmit zvěř a já na něj čekala. Všude bylo ticho. Slyšela jsem buchot svého vlastního srdce a stála vedle stromu na který bych relativně mohla vyšplhat, kdyby se objevilo divoké prase. Znám les tak tichý a přitom hlučnější než náměstí. Možná proto jsem se do její situace dokázala neskutečně rychle vcítit. Možná proto jsem se ohlížela, zda nestojí vedle mě. 

Imaginárních přátel jsem měla hned několik. Asi úplně nejšílenější byla kamarádka uvězněna v sifónu ve vaně. Ne v tom dole, ale v tom, do kterého teče voda, když si vanu napustíte hodně plnou. Večer jsem seděla ve vodě, vytáhla z kelímku kartáčky a nabírala jim vodu a kamarádku krmila. Byla jsem přeci jediná kdo o ní ví, kdo ji slyší a kdo ji nakrmí. 
Proč Vám takovou věc vůbec říkám? Nestydím se. 
Podobné přátelství a setkávání s bytostmi, které vidíte jen Vy sami, je kouzelné. Díky téhle knize jsem si na ty své vzpomněla. Tehdy mi to přišlo naprosto normální. Všechno jsem jim mohla říct, ale oni to neřekli nikomu jinému. 

Díky nim jsem byla jako tichošlápek silnější. Vím to. Vím to dodnes.




Postupem času ale všichni odešli. Pustila jsem je. Neměla jsem na povídání s nimi už tolik času a museli jít pomáhat někomu dalšímu. 

Dnes v práci. Se příběh blížil ke konci. Hrozně jsem ji to přála, aby se ji ulevilo (doufala jsem). Ale na jednu stranu jsem se ji nechtěla vzdát. 
Líbilo se mi, kam až mě donutila zajít v paměti. Líbilo se mi, jak bojuje s bezradností. Líbilo se mi, jak je propojena s mým dětským já.

Na mě v práci jenom prší, ale ona je v tom lese ztracena úplně sama. A ten má zuby a může Vás kdykoli kousnout. 



Nepíši recenzi. Radím Vám spíš něco jiného. Hrábněte po knížce nebo i filmu, o kterém si myslíte, že není pro Vás. Třeba Vás překvapí. 

Já jsem našla Kingovu holčičku. Moji lesní kamarádku. Nikdy se na tůru nevydám bez kompasu, telefonu, zásoby vody. A nikdy nesejdu ze stezky !!!
Na odbočky je spousta času v životě samotném, ale v lese se držte stopy. 

Jo a abych nezapomněla. Hrávala jsem baseball a bylo to děsně super. :o) 

Ona byla holčičkou co se ztratila a mě pomohla připomenout ztracené vzpomínky. 


neděle 19. února 2017


Dvě sestry.




Těžko je určit, zda každá tak jiná, či každá si tak podobná.
Jednou jsem se na sebe usmály a zjistily, že bychom měly světu co říct.
Pojďme to vzít trochu jinak .....
... a jsme tady ....
posaďte se k nám a koukněte na věci našima očima. A jak je z názvu vidět, není jich zrovna málo.


skoro 20 let, místo dlouhých hnědých vlasů, krátká bloňďatá hříva. dva roky blogování a tolik se toho změnilo. páteční večery strávené u vína s přáteli v klubu vyměněné za páteční večery v dlouhém tričku s čajem, knihou a pohodlí vlastního domova. definitivně vyměněný šatník a snaha mít v hlavě konečně pořádek. to je nová Anna. knihy se válí všude kolem a na stole je jeden diář na druhém, každý popisuje něco jiného. snaha a touha dostat se na vysokou školu a přitom stále ráno vstávat do práce. život se mění a to i my. jsem klidnější, spokojenější a stále mám světu co říct. snad bude brzy i nějaké to zahraniční dobrodružství.


už je to pár let, co mi bylo 20 :o) Spíš se nenávratně blížím k další desítce. Neuvěřitelné. 
Pátým rokem na farmě v Holandsku ze mě udělalo člověka s pořádnou vyřídilkou. A taky člověka vážícího si života kolem sebe víc, než kdy předtím. 
Miluji vaření, i když nejraději to doma, kde si bosky smažím banánové lívance. Nikoli to, kde se v zimě tlačím s dalšími deseti o dva plynové hořáky. Spíš bych to nazvala lovem na jídlo :o) Vařím, jím i funguji naprosto bez lepku a s chutí. 
Letos bude velký rok. Podělím se s Vámi o návrat domů do vesnice. O hledání nové práce a v neposlední řadě o první kopnutí do země k našemu domu. 
Nejsem zastáncem, basic oblečení, škatulkování a kaváren jako Starbucks nebo Costa coffee. 
Jsem naopak milovníkem, sekáčů, květovaných a na první pohled nekombinovatelných kousků, divokých a kreativních osobností, především kvalitní kávy, když ne doma, tak v kavárně, kde to tak vypadá a dají mi k ní bezlepkový domácí koláč.
Přesně tak bych chtěla, abyste se cítili Vy u nás :o)  




středa 15. února 2017

sama sobě největším nepřítelem

Nedávno jsem se nad něčím zamyslela a s hrůzou jsem došla k jasnému závěru. Můj největší nepřítel je mi celou tu dobu nejblíž a hází mi klacky pod nohy. Kdo by to byl řekl? Myslím si, že většina z nás se tak už někdy cítila. Já poslední dobou pořád. A víte, kdo je ten nepřející Tomáš? Ano, můj vlastní odraz v zrcadle. Sama sobě ubližuju nejvíc a tak dlouho mi trvalo na to přijít!
A jak, že jsem na to přišla?



  • !!!znáte ten pocit, když přijdete domů z práce, fláknete taškama do rohu místnosti a celí zničení, ještě v oblečení se vyvalíte na gauč nebo postel a myslíte si, že tohle je konec dnešního dne. Takhle prostě usnu a vzbudí mě ráno zase ten proklatej budík, abych si to mohla dát zase znovu a pořád dokola být nevyspaná a nevyspaná!!!
  • !!!ten pocit, když sedíte u počítače, hlava Vám chce prasknout a Vy přitom vůbec nevíte proč. Vždyť přece celý den pijete, měli jste dvě kávy a těch 30 minut na čerstvým vzduchu. Ňah, to přece musí stačit!!!
  • !!!a když si večer lehnete do postele, buď usnete jako želva bez toho, abyste druhou nohu na postel vůbec dostali a nebo ležíte do noci a přemýšlíte nad ničím, ale stejně se Vám zdá, že v té hlavě máte tolik a tolik věcí!!!

Víte co to je? Vaše hlava proti Vám kuje pikle. Normálně jí jednu vrazte (myslím to obrazně, PROSÍM NEBIJTE SE PŘED ZRCADLEM). Já to udělala. Strčila jsem tu línou, protivnou a věčně nespokojenou mě do pytle a zahrabala ji do imaginárního hrobu. Ať si svoje negativní myšlenky a poznámky nechá pro sebe a třeba se z nich užere. Já už ji nechci vidět.

A tak se začala měnit spousta věcí. A víte proč? Protože na mně záleží, a to je něco, co sice neslyšíme každý den, ale měli bychom si to opakovat, protože to prostě potřebujeme vědět. Musím vědět, že i když ráno vstáváte do práce a po ní nakoupit, jako každý jiný den, potom máte ještě spoustu času pro sebe. Když si nepůjdete hned po práci dát dvacetiminutového šlofíka, který se vždy záhadně promění v minimálně hodinového, tak máte čas. A na co? Na cokoli chcete. 

  • vemte si knížku, sedněte si na gauč nebo třeba do parku a čtěte si. Je to skvělý únik z reality a já ho využívám často. 
  • když ráno vstanete, uvařte si tu voňavou a povzbudivou kávu nebo třeba bylinkový čaj, třeba i s sebou do termosky. 
  • používejte pravidelně ty drahé krémy, co jste si pořídili, abyste nevypadali jak strašidla. Mám doma drahou kosmetiku, ale jsem líná jí používat, a tak pořád nadávám na pupínky na obličeji a povislé pravé oko. NE. Prostě těch posledních pět minut ráno obětuji a namažu si obličej. I kdyby to nezabralo, jde o ten pocit. 

Starám se o sebe, protože na mně záleží! 


Nedávno jsem strávila dvě hodiny hraní si se svým diářem. Proč? Nevím, dělalo mě to šťastnou, plánovala jsem si, co v dané dny budu dělat, kam si zajdu a taky jsem si trošku upravila, aby pro mě byl ještě perfektnější. A taky jsem si koupila nástěnku. Konečně si můžu své cíle někam vyvěsit, pomůže mi to se v nich orientovat a bude mě to motivovat, když to uvidím i jinde než ve své hlavě. 


Taky mi pomohlo, že jsem poslední dny nebyla sama, když byl přítel v práci, měla jsem doma svojí psí kámošku a byla mi největší oporou. 
Jsou to všechno maličkosti, ale ve finále všechno tohle a ještě další mi pomohly se zvednout z deprese a nervní zóny a začít něco dělat. 

Co dál? Abych se přiznala, jsem už pár dní nemocná, nachladila jsem si nerv na tváři a musela jsem ho držet v teple. Spadl mi spodní ret, oko, ztratila jsem chuť na jazyku a moje ucho taky nefungovalo na 100%. Vypadala jsem jako člověk po mrtvičce a neměla jsem žádnou kontrolu nad svou půlkou obličeje. Pěkně nepříjemná záležitost. Spousta léků a tak. Ale co, ten čas ztrávený sám se sebou mi něco dal. 

Dala jsem se na pití vody. Pro mě je to vážně těžké, jelikož jsem vždy pila sladké minerálky nebo alespoň šťávy. Teď je to voda, nebo voda s citrónem. Samozřejmě si dám ráda čaj nebo i kávu, ale to se nepočítá. 
Neříkám Vám, abyste začali žít zdravě nebo nevím co, jen Vám říkám, že já v tom našla smysl. Začalo jsem se cítit lépe a ve chvíli, kdy bych si nejraději lehla, protože na mě padne únava, tak jdu cvičit a únava mě na několik hodin přejde. Už jsem si i vybrala výbavu na běhání a až bude venku trošku lépe, tak se pokusím soustředit i na to. 

A víte co? Cítím se skvěle, nejsem podrážděná, jím jakžtakž pravidelně a nepřecpávám se, voda mi ze začátku lezla pěkně na nervy, protože mi chyběl cukr, ale začala jsem se cpát ovocem a je to lepší. Cítím se lehčí a ne tak nafouklá. Nechci hubnout. Na to, že mám 20 let a svých 164 cm jsem se svými 61 kg spokojená, jen to nemusí vypadat jako polštář :D. Navíc se pak cítím skvěle a jsem schopná ještě uvařit a uklidit a vyvenčit psa. Všechno si to zapisuju do deníčku a přijde mi, že najednou má všechno smysl. 

Vlastně bych za to chtěla poděkovat jedné šikovné blogerce, české blogerce, a to Péti Elblové. Tuto slečnu sleduji na instagramu pár měsíců a vždycky jsem si říkala. Wow, je prostě pecka, že jde z práce a bez váhání vezme tašku a letí do posilovny. To pro mě bylo nepředstavitelné. Záviděla jsem jí, ale moje líné já bylo větší a chtělo se jen tak válet. 
Pak jsem se ale kousla. Chtěla jsem se zvednout a její příspěvky mě hrozně motivovaly. Je to slečna ve stejném věku a vypadá skvěle, protože si sama sebe váží a to je úžasné. Taky jsem se tak chtěla cítit a tak jsem to vyzkoušela. Pustila jsem si její video a cvičila podle ní. Poprvé mě celkem zničila. Ležela jsem potom jak mrtvá a můj pes se snažil zjistit, jestli jsem fakt neumřela. To byl první nával energie, i když jsem byla zničená, její optimismus a naladění se mi hrozně líbil. Navíc jsem konečně našla někoho, kdo cvičí realisticky. Většinou jsem narazila na videa, kde všichni cvičili jako profíci, já jsem byla za 3 minuty mrtvá a odradilo mě to na další půl rok. Ale to se u Péti nestalo. Motivovala mě, i když mě druhý den všechno bolelo, těšila jsem se na další den, kdy si zase zacvičím, nic se nemá přehánět a nechtěla jsem do toho skákat hopem a cvičit každý den. Tak cvičím ob den a vlastně ty dny, kdy necvičím se těším, až to zase přijde. Teď už si pouštím při každém cvičení 3 videa od Péti. Pokaždé jinak nakombinované a na střídačku, aby mě nebolely pořád ty stejné partie. 
Její videa jsou nabité energií, pokaždé, když řekne: "tak ještě alespoň...", tak se mi chce brečet, ale pokaždé, když to zvládnu mám úžasný pocit a jsem na sebe neskutečně pyšná. 

Tímto jí MOC, MOC děkuji, protože je to jediná osoba na internetu, která měla to kouzlo a povahu a celkově mi předala tolik lásky k tomu, co dělá, že se to stává mým koníčkem. Jsem Ti moc vděčná!

A všem, co se prostě nechce. Já Vás tímto samozřejmě nenutím, jen říkám, že to jednoho dne třeba přijde a bude to skvělé. 

Takže já, moje deníčky, nástěnky, kosmetika, knihy, videa od Peťky a dělání si radostí, třeba nákupem nových hadříků na Vinted.cz, tohle všechno jsou teď součástí nového já a já jsem na něj moc pyšná a těším se kam dál to povede. 



Prozatím je to vše, zatím se mějte a mějte se rádi, protože na VÁS ZÁLEŽÍ.

pondělí 30. ledna 2017

Banánový koláč.


Po delší době jsme si řekli, že v sobotu po práci pojedeme na návštěvu, Většinou totiž zvládáme akorát sprchu a usneme na gauči během prvního filmu, který je na programu, Skončili jsme brzo a tak nám nic nebránilo stihnout veškeré povinnosti před odjezdem. 
Uklidit, zapnou a pověsit pračku, vykoupat psa, vykoupat sebe. A hlavně .... Nikdy nejezdím na návštěvu s prázdnou. Zvlášť na druhou farmu. Nemají totiž troubu a tak vím, že jim nic neudělá větší radost než něco upečeného. Do obchodu už nebyl čas zajet a tak jsem musela vymyslet něco, na co mám doma vše potřebné. Na chodbě na mě smutně koukali banány a bylo rozhodnuto. S jistotou jsem chtěla vytvořit těsto, které nebude suché, abych nemusela tvořit polevu nebo mazat marmeládou. 

Povedlo se. Tady máme recept na rychlý banánový koláč (nebo buchtu, je jen na Vás do jaké formy se rozhodnete těsto dát) a s velké částí je na Vás, co máte doma zrovna v šuplíku. Rozhodně si myslím, že recept na banány, které už nikdo nechce sníst a vyhazovat je přece nebudeme, se každopádně hodí. 


Ingredience: 


* 3 banány 
* 2 žloutky 
* 3/4 hrnku třtinového cukru
* 1 vanilkový cukr
* 1 hrnek mléka 
* 1/2 hrnku oleje
* prášek do pečiva bez fosfátů
*  1 hrnek polohr. rýžové mouky
* 1/2 hrnku hladké rýžové mouky
(u klasické mouky dejte čístě jen 1 a 1/2 hrnku polohr. mouky)
* sníh ze dvou bílků
* 3 lžíce rumu
* 2 malé lžičky skořice
* nasekaná čokoláda nebo mandle

Jako první smícháme žloutky s vanilkovým i krupicovým cukrem. Poté přidáme olej a mléko. Do této směsi pak všechny zbývající ingredience (mouku přisypáváme lehce po částech). Banány si namačkáme vidličkou a promícháme do těsta. Do této chvíle je možné dělat vše pomocí robota. Jako poslední ručně lehce zapracujeme sníh. 

Vlijeme na plech vyložený pečícím papírem. Nakonec jsem ho ještě posypala kokosem, ale jen lehce, aby se v troubě nepřipálil. Pečeme přibližně 30 minut na 180 stupňů

A máme hotovou vynikající a vláčnou buchtu. vydržela jen do druhého dne do snídaně. 



Kamarádi byli nadšeni. Hlavně těhotná Marcelka si šmakovala rovnou za dva :o) Dejte nám vědět, zda se do něj pustíte a jestli měl úspěch. Budeme mít radost, když nám pošlete třeba i fotky Vašich pokusů. 

Dobrou chuť. 


pátek 27. ledna 2017

chvíle se mnou.

Tak jsem si dala od blogování na měsíc pauzu. Není nic lepšího než si vyčistit hlavu. Prošla jsem si detoxem myšlenek. Těla určitě ne, potvrdila bych to včerejší večeří ve formě slaniny a vajíček, ale o tom to není. 

Na Vánoce jsem dostala vysněnou knihu LEŽ, psychothriller. Hrozně jsem se na ní těšila, ale dlouho jsem se nemohla přesvědčit k tomu si v klidu sednout a otevřít ji. 

Udělala jsem tak minulou neděli a bylo to úžasné. Lehla jsem si do flanelového povlečení, otevřela knihu a stránka po stránce mizela a přesouvala se do mé hlavy. 

Trvalo mi to tři dny, než jsem ji přečetla. Tak moc jsem hltala každé slovo autorky. 
A o čem, že to vlastně je? 

Příběh vypráví asi 30-tiletá Jane, která pracuje v útulku pro zvířata. Miluje svou práci, vždy ji chtěla dělat. Když jí v práci přijde vzkaz, který říká, že odesílatel ví o její původní totožnosti, je v šoku. Její přítel a jeho dcera jsou náhle v ohrožení a Jane sama platí zdravým jak svým, tak zvířat v útulku. 
Příběh je opravdu dechberoucí. Hlavně ze začátku, když toužíte vědět, co se stalo. Vždyť přece před pěti lety jela jen na dovolenou se svými 3mi kamarádkami. Co se mohlo stát?! Kromě toho, že si lezou na nervy, přece nic zvláštního... jenže odpočinkový hotýlkem na vrcholku Annapurny není jen obyčejné místo pro turisty... založili jej cestovatelé, co se kdysi potkali a chtěli pro turisty vytvořit místo pro odpočinek. Ale to se trošku zvrhlo. Lidé mizeli, pálili své pasy, prohlašovali se za členy sekty, žijící v horách, zamlouvali si sexuální styky s nově příchozími turisty. Lidé umírali, byli mučeni, jejich hlavy bylo pod náporem tlaku na to, zapomenou  na svůj život, zůstat.. Upálili jimi zavražděnou turistku na hranici, před zraky všech.. 

Tohle vše v sobě knížka nese. Vzpoura, která se stala, katastrofa, která hotel postihla, lidi, kteří nezasloužili umřít a lidi, kteří si  nezasloužili nic jiného než zemřít. 


Kniha je opravdu temná, hořká, pálí Vás u srdce a těžkne Vám na hrudi, ale stojí za to být čtena. 

Pro někoho, kdo má rád tajemné příběhy jako dělaná. Pro mě byla trošku těžká, odvinula jsem se od svých obvyklých románů a ještě chvíli se k nim vracet nebudu. Bylo mi dopřáno shlédnutí Pána prstenů (odkaz) a jelikož mě film dostal na kolena, knížky už se ke mě dopravují. Nemůžu se dočkat. 


Taky jsem fascinovaná tím, jak všichni do jednoho, jako ovce kritizovali 50 Odstínů Šedi/ Temnoty/ Svobody, jako porno pro maminky, trapný sexuální román, kravinu, volovinu aj. Ale když jde do kin film, tak v něm nenajdete volné místo pro někoho, kdo byl knihami unešen... Fascinující. 

No nic, je pátek, takže krásný víkend plný dobrodružství, nebo třeba válení se v posteli s knihou. Já mám na víkend svojí psí holčičku konečně u sebe a nemůžeme dočkat až se vyválíme ve sněhu. 

Loučím se s jednou novinkou

Krásný víkend všem ^^ 




středa 25. ledna 2017

Kakaové - obyčejné myšlenky.

Letos je zima skutečně pořádná. Je pravda, že sníh v Holandsku nemáme déle jako dvě hodiny, ale mráz a studený vítr nás nemine. 
Už to bude více jak tři dny, kdy jsme tu naposledy viděli slunce. Trošku mi to připomíná atmosféru filmu Silent Hill. S jedinou odlišností, nepotkáte tu žádnou zrůdu, která Vás chce zabít, maximálně někoho opilého nebo pod vlivem jiné omamné látky.

Znáte takový motivační klišé, že všechno je jen v hlavě? Ona je to trošku pravda. 
V hlavě už jsem si postavila, že jsme tu naposledy a jen na chvíli a tělo přestává fungovat. Absolutně!
V noci se budím i pětkrát s bolestí rukou a po práci spím jako štěně. Už jsem prostě doma! 
Musím přiznat, jsem ráda, že jsem si veškerý materiál na tvoření, háčkování a podobné odvezla. Neláká mě tak vymýšlet si práci a jen odpočívám. Kreslím, cpu se kakaem a fotím.   


Příroda je pro mě nejlepší modelkou
Asi se ve fotkách a v tom, co fotím nejraději odráží i má povaha. S lidmi se moc nekamarádím. Nebo jinak, raději se kamarádím s přírodou. 
Uzavřená v sobě a koukám kolem sebe. Navíc, já se musím přizpůsobit náladě přírody a ne si ji stylizovat podle sebe a nějaké představy. Jak se ráno vyspí, taková je. 


Musím přiznat, že se ve mě poslední dobou pere touha začít pořádně psát. Víte myslím, příběh. Skutečnou knihu. Mám tolik nápadů. Odrazuje mě asi jediná věc. Nepřijde Vám, že se dnes roztrhl pytel se spisovatelkama? Jestli se jim takhle dá vůbec říkat. Je to jednoduché, sesmolit 150 stránek z toho polovina jsou fotky a vydáváte. Jsem si jistá, že mé nápady nejsou druhý Harry Potter, ale i tak bych na ni chtěla být opravdu pyšná. Ne jen, že se naskytla příležitost a tak vydám co mě zrovna za ty dva měsíce napadne. 

Tohle je život. Máme sny, všichni. Všude je to samé pozitivní a povzbuzující myšlení o tom, jak si je plnit a vidět za vším jen to nejlepší. 

Víte co???? Je ale prostor,  mezi dvěma etapama Vašeho života, kdy něco pomalu končí a to nové ještě nezačalo (u mě je to konec práce na farmě a návrat do normálního života doma) a to je děsně na prd. Člověk je jako bez duše.

Přátelé, ale ani na tom není nic špatného. Je nás víc. To, že nevidíte každý den vše růžově a pozitivně neznamená, že jste nenormální a nemakáte na sobě. A ihned si nemusíte sepsat 10 bodů, jak porazit své slabé já. 

Jen se takové dny hůře fotí na instagram a píšou na blog. Snídáme totiž párky s hořčicí, obědváme čínské polívky a neupraveni žehlíme prádlo u béčkového seriálu.  


Venku je jednoduše hnusně, zima, musím do práce a došla mi oblíbená marmeláda. Jsme jenom lidi a na to bychom neměli zapomínat. I rozmazaná fotka má své kouzlo, je v ní myšlenka, kterou jste chtěli předat dát. 
Kolikrát se bojím, aby nás ta touha po dokonalosti nedohnala někam, kam nemá. 
Mám kopřivku z další fotky bílé komody z Ikea, kelímku Starbucks a matné rtěnky od MAC. 

Snažíme se být všichni tak moc in a odlišní až jsme všichni stejní, nemyslíte? :o) 

Dejte si se mnou kakao a pro jednou si kupte v obchodě to, co se Vám skutečně líbí a ne co teď nosí celý Youtube, abyste přidali další fotku z tisíce. 



pátek 20. ledna 2017

Kokosky. (bez lepku, mouky i mléka)


Někdy má člověk chuť péct. Ale nemá zas tak velkou chuť se s něčím párat. 
Špinit hromadu misek a šlehačů. 
Třeba Vás čeká rychlá návštěva.
Popravdě, dnes nemůžete vědět co kdo jí, na co má alergii a co mu nesedí. Tentokrát použijeme cukr, je tu ve velké míře, ale já ho zase beru jako pořádnou vzpruhu v náročné práci. Ovšem mějte na paměti, že všeho s mírou a tak se o plech podělte.

Kokosky jsou snad tím nejlehčím co se dá upéct. Jak říkám, hodně muziky za málo peněz. Potřebujte k nim ingredience,  které má doma naprosto každý a k tomu jen jednu jedinou misku. No není to nádhera? 


Ingredience: 


* 250g strouhaného kokosu
*250g cukr moučky
* 2 celá větší vejce
* rum (podle chuti . já dávám dvě PL)
* citrónová kůra

Všechny ingredience dáme do misky a ručně propracujeme. Až jsme si jisti, že se vajíčko dostalo všude a ,,těsto,, krásně drží, máme hotovo. 
Nachystáme si plech s pečícím papírem. Předehřejeme troubu cca 150 stupňů.
Teď už jen tvoříme tvary jaké chceme. Já jsem zvolila takové větší skoro placky (nechala jsem zaoblený vršek), jelikož jsem je chtěla jako sušenky ke kávě. Pokud je budete ale chtít použít třeba na cukroví, stačí malé kuličky. 

Skládáme vedle sebe, ne ovšem úplně na těsno, trošku se roztečou. A pečeme dorůžova. Já jsem tyhle větší kousky pekla okolo 20 minut. Malé kuličky stačí 10 minut. Vše ale záleží na tom, jakou máte troubu. Podle té naší staré na farmě se čas strašně špatně odhaduje. Chodím se stále koukat. 


Konečný výsledek je jen na Vás. Když mám doma nevyužitou hořkou čokoládu, krásně je v ní namočím. Hořká je skutečně nejlepší, jelikož, sladké už jsou kokosky dost. Když rozpuštěnou čokoládu ještě trošku zředíte, můžete je krásně pomalovat proužkama. Stačí v čokoládě namáčet stěrku a tou pak jezdit nad kokoskama ze strany na stranu. Kam se hrabe kupovaná tyčinka Bounty. 

Já si pak už jen udělám velkou kávu nebo kakao, nohy nahoru a pochutnávám si. 
Jsou krásně šťavnaté a lehké. Žádná vysušená hromádky o kterou si vylomíte zuby.