neděle 8. října 2017

Sanatorium ... Osud z Šibeničního vrchu.


Tohle je první článek, který se bude skládat čistě z fotografií a z naprostého minima psaného slova. 

Jsou místa, která slova nepotřebují. 


Já bych jen chtěla, abyste se při prohlížení nebo poslechu odkazovaného videa zamysleli nad promrhanou šancí, nad krásnou minulostí a nad tím, že občas zbytečně lpíme na nesmyslech a uteče nám možnost udržet si nádherné budovy. 

Důvod proč jsem se vydala do šumperského Sanatoria bylo vydání knihy pana Jaroslava Pavlíčka. K nám do knihkupectví si pro ní přišla už více jak stovka lidí, kteří jsou s touto budovou více či méně spojeni. 
Většinou ke mě byli naprosto otevřeni a chtěli se podělit o to, proč si pro knihu přišli. 

Slzy, které jsem viděla na tvářích bývalých zdravotních sester nebo pacientů mi nedali spát.


Až do minulé neděle, kdy jsem se rozhodla tam rozjet. 

Jako první Vám sem ještě vložím starou fotografii pro představu a porovnání Sanatoria. 

K historii: 


Budova byla postavena v roce 1899 podle návrhu šumperského architekta Heinricha Poppa.

Původně sloužila jako hydroterapeutický ústav a kapacita byla čtyřicet hostů. Ti kromě procházek v nádherném parku okolo budovy využívali i její rozsáhle zařízení. Např. velkou jídelnu s prosklenou verandou, čtenářské, klavírní či biliárové salónky, sál pro gymnastiku i kuželnu. 

Léčila se zde různá onemocnění, například poruchy metabolismu či žaludeční a srdeční potíže. 

Během první půlky minulého století se měnili majitelé i využití, ale ještě před druhou světovou válkou zde pobývali dětští pacienti s tuberkulózou. Ve válečných letech zařízení střídavě sloužilo vojákům, uprchlíkům i navrátilcům z fronty a hlavně jako dětský domov pro více než dvě stovky dětí. 

Po válce se do Santoria opět vrátila léčba dětské tuberkulózy, z vážné choroby se zde až do roku 1981 zotavovali tisíce dětských pacientů.

Léčebna se stala věhlasnou v Čechách i na Moravě.


Až do uzavření v 90. letech zařízení sloužilo nemocnici. Byla zde psychiatrie, interna a další ambulace, pak byl objekt už jen prázdný. 

V minulosti se objevilo několik nápadů, jak by bylo možné objekt využít, ale všechny zájemce odradila velká finanční náročnost rekonstrukce. 

Dnes se jen čeká na osudné datum plánované demolice. 


Zdroj: http://sumpersky.denik.cz/zpravy_region/sumperska-sanatorka-pujde-k-zemi-jeste-letos-foto-na-ftp-20160729.html

Zdroj: http://sumpersky.denik.cz/zpravy_region/sumperska-sanatorka-pujde-k-zemi-jeste-letos-foto-na-ftp-20160729.htm

pondělí 2. října 2017

Jak jsem vyloučila nutnosti dnešní doby ze svého života.

Znáte ten pohled ala "Ty snad nejsi normální", který se po Vás vrhá pokaždé, když nezapadáte do něčího konceptu člověka? Když děláte něco jinak, než ostatní?

U mě to poslední dobou bylo nejčastěji "Ty jako hraješ videohry s ním, jo?" nebo "Ty jsi jako nikdy neviděla Pán prstenů a Hvězdný války, jo?"
V takovou chvíli mám vždy chuť někoho praštit se slovy "No a? Dělá mě to snad méně člověkem?!"

NEVYHOVUJE PŘEDPISŮM!

pátek 8. září 2017

Cestou do Br (na) adavic.

Už je to hodně dávno kdy jsem Vám psala jak ráda jezdím vlakem. Minulý víkend jsem si to mohla připomenout. Musím se přiznat, byla jsem trošku nervózní, ale zároveň jsem těšením nemohla ani usnout. 


Jako úplný tele jsem si připadal hned na pokladně. 

,, prosím zpáteční do Brna "
,, a přes co jedete? "
,, no to je mi jedno, hlavně ať dojedu do Brna"
,, ale to musíte vědět ať tady můžu napsat"

Koukala jsem jako tele, ale nakonec jsme se domluvili. Moje poslední slova byla něco v tom smyslu, že jedu tím směrem, kterým jede ten vlak co mi asi za chvíli ujede :o) 
Cestou tam jsem seděla úplně sama. Ptala jsem se kam se všichni poděli. Když jsem jezdívala vlakem, je to tak 6 let zpět, na nástupištích bylo živo. 

sobota 19. srpna 2017

Anglie- kapitola první- psíma očima

Strávili jsme v Anglii přesně 10 dní (5.-15. 8.) a mě přijde, jako bychom tam byli věčnost. Proto jsem se rozhodla povídání o tom, co a jak se stalo, rozdělit na více částí. Tato první část bude očima našeho čtyřnohého parťáka.



,,No.. dnes je 1. 8. 2017 a začínají se dít celkem divné věci. Pod packama mi mizí všechny známé věci, mám tady nějak podezřele málo hraček, pelech jsem neviděl už několik dní a je tady pěknej bordel, a to se mojí paničce vůbec nepodobá. Několikrát jsem se praštil o bednu nesmyslně položenou uprostřed pokoje a co jsem slyšel, tak páníček si o to taky několikrát nabil palec.

pátek 28. července 2017

nenápadné kouty

Tak je to tady, příští pátek se definitivně pakujeme. Jestli jsem ještě nebyla dost konkrétní, stěhujeme se s přítelem i psíkem do Anglie. Takže opouštíme malý jesenický byteček, který musíme celý vyklidit, tudíž balím, balím až mi z toho jde hlava kolem. Vypadá to tady, jak po výbuchu atomové bomby, nemám nejmenší ponětí, které tašky a bedny jedou s námi a které budeme uskladňovat v Česku. 
Ještě musíme vyřídit jeden větší nákup a modlit se ke všem Bohům, ať nám na hranicích projde to naše malé štěně. 
Každopádně, když jsem si poslední den před výbuchem dělala ráno kávu, koukala jsem po bytě a říkala si.. "Tedy, tohle mi bude v novém chybět." Protože ať plánujeme, jak plánujeme, ne vždy vyjde vše tak, jak chcete. Takže klidně můžeme bydlet na ubytovně.. V tom případě bych fotila nostalgicky naší soukromou velikou koupelnu....
Tak já Vás provedu, jsou to totiž takové maličkosti, které mi do stěhování vůbec nepřišly zvláštní a teď.. věřím, že mít depresi, tak bych nad nimi i uronila slzu.. To jsem prostě celá já. 

pondělí 24. července 2017

HYGGE pro život

Buďme upřímní, nikdy jsem nebyla ten nejklidnější a nejvyrovnanější člověk na světě. Vybuchnout mi trvá opravdu chvilinku a těžce se uklidňuji.
A kdy by měl být člověk šťastnější než v létě? Venku krásně (no dneska zrovna ne), uděláte si kávu a sednete si na terasu nebo jdete s pejskem do parku, sednete si do stínu a on šťastně pobíhá. 

středa 5. července 2017

Musela jsem se přivítat i s víkendem.

Až teď.
Až teď si myslím, že přišel čas na článek a momenty, kdy je vše v pořádku. Vše tak jak má být. 

Spíš my, jsme konečně tam, kde máme být.