Živote,

Sama se občas nachytám, jak můj mozek skládá slova bez toho, abych se nějak výrazněji zapojovala. Psaní mě vždy bavilo a vytrhávalo mě z reality, z potíží, z těžkých životních situací, které jsem z různých důvodů už nezvládala.

Někdy mě moje texty dovedly k tomu, aby mi bylo lépe, jiné mě dovedly k slzám a některé zase k pochopení. Během psaní si totiž kolikrát uvědomím něco, co mi celou dobu unikalo. A proto píšu. Chci vědět proč se některé věci dějí. 

Píšu často o lásce, bolesti, nenávisti, podvodech a nespravedlivosti, maličkostech a radostech. 

Za posledních pár týdnů se můj život otočil vzhůru nohama. Vím, že vztahy končí, ale dokud se Vás to nedotkne, nevěnujete tomu takovou pozornost. Vím, že lidi často píší o nových začátcích, ale já si ten svůj neuměla reálně představit. A teď jsem tady. Po čtyřech letech svobodná, v novém bytě, s novou prací, sama s Bowiem, knihami a spoustou slov, které mi běhají hlavou. 

Co mohlo být jinak, jak jsme se tomu mohli vyhnout? A šlo se tomu vůbec vyhnout? Co budu dělat? Mám chodit mezi lidi? Mám se zavřít sama do sebe? Je toho tolik, na co lidi v takových situacích myslí. A tak když už je těch myšlenek moc, píšu. Někdy to napíšu, pomuchlám nebo roztrhám a vyhodím. Někdy se ale chci o svá slova podělit. Co když je tady někdo, kdo přemýšlí aktuálně nad stejnými věcmi? A tak je to tady. Můj včerejší text. Text, který mi toho hodně dal a který mě posílil a já se o něj s Vámi chci podělit. A co vlastně jde? Čti dál. 

Někdy děláme v životě všechno špatně. 

Někdy jsme moc měkcí a jindy až moc bojujeme. 

Jednou milujeme k zbláznění, někdy neumíme lásku opětovat. 

Smějeme se, když máme plakat a potom se znenadání začneme hroutit nad maličkostí. 

Ubíjíme se hněvem a nenávistí vůči lidem, kteří nepotřebují nic jiného než být milováni a po nocích pláčeme pro ty, kteří si lásku nezaslouží. 

Důvěřujeme vždy neúměrně. 

Jednou jsou nám pocity jiných úplně jedno, ubližujeme, a to jenom proto, že ubližovat chceme. Jindy nám záleží na každém slově, kteří ostatní vysloví. 

Chceme být sami sebou a přitom se snažíme napodobovat někoho, kdo je nám vzorem. 

Závidíme druhým pro jedno a vůbec nevidíme, že nám druzí závidí to, co máme my. 

Chceme být samostatní, nezávislí, bojovníci a přitom netoužíme po ničem jiném, než aby nás někdo objal. 

Jeden večer se ukazujeme ve společnosti, jak se máme skvěle a těch dalších 29 nocí trávíme zavření a pláčeme. 

Chceme milovat, moc si přejeme být milováni a přitom nechceme nikomu otevřít naše srdce.

Jsme sobci, ale dáváme až mnoho. 

Rádi se rozdáváme, ale chceme vše zpátky. 

Život není jednoduchý, šťastný a bezstarostný. Není ale ani nedobyvatelný. 

I ten nejzabezpečenější hrad může padnou, i ten nejvíce nedobyvatelný člověk může být překonán a stejně tak život můžeme vyhrát. 

Bojujeme, i když nám to někdy přijde zbytečné. 

Milujeme, i když sami lásku nepociťujeme. 

A i když jsme každý jiný, jsme si tak podobní. 

Jsme lidi a toto je Země. 

Máme duše a toto jsou naše životy. 

Můžeme je milovat i nenávidět, můžeme COKOLI. 

A co chcete Vy?