22:00
Trošku zmatkujeme. Nejsme si úplně jistí, zda jít na centrální příjem nebo rovnou na oddělení. Co já vím? Tohle všechno jsem si měla zjistit ve čtvrtek, kdy jsem tu byla objednaná na prohlídku porodnice.
Nakonec nás paní z příjmu skutečně posílá rovnou na porodní oddělení. Když zazvoníme, tak se při odpovědí na otázku: "Dobrý večer co potřebujete?", fakt usmívám:
Trošku zmatkujeme. Nejsme si úplně jistí, zda jít na centrální příjem nebo rovnou na oddělení. Co já vím? Tohle všechno jsem si měla zjistit ve čtvrtek, kdy jsem tu byla objednaná na prohlídku porodnice.
Nakonec nás paní z příjmu skutečně posílá rovnou na porodní oddělení. Když zazvoníme, tak se při odpovědí na otázku: "Dobrý večer co potřebujete?", fakt usmívám:
"Dobrý večer, nechci rušit, ale asi budu rodit" :o)
Na chvilku se posadíme a počkáme na sestřičku, která si nás měla převzít. Posadila nás do malého pokojíku, napojila mě na monitor a nařídila Péťovi ať zodpovědně hlídá dvě blikající hodnoty. Kdyby se náhodou přehouply nebo naopak klesly, hned má volat.
Asi jsem ho nikdy v životě neviděla takhle upřeně zírat a soustředit se.
Musím taky říct, že v tu dobu už jsem měla kalhoty mokré až po kolena, takže pochyby o tom, zda to je či není plodová voda, zmizely.
Hodnoty byly naprosto v pořádku, doktor (čistě náhodou měl službu ten stejný, který mě ráno kontroloval a loučili jsme se, že se uvidíme za týden) mě prohlídl a otevřená jsem byla na jeden centimetr. To je vlastně jako nic.
Na chvilku se posadíme a počkáme na sestřičku, která si nás měla převzít. Posadila nás do malého pokojíku, napojila mě na monitor a nařídila Péťovi ať zodpovědně hlídá dvě blikající hodnoty. Kdyby se náhodou přehouply nebo naopak klesly, hned má volat.
Asi jsem ho nikdy v životě neviděla takhle upřeně zírat a soustředit se.
Musím taky říct, že v tu dobu už jsem měla kalhoty mokré až po kolena, takže pochyby o tom, zda to je či není plodová voda, zmizely.
Hodnoty byly naprosto v pořádku, doktor (čistě náhodou měl službu ten stejný, který mě ráno kontroloval a loučili jsme se, že se uvidíme za týden) mě prohlídl a otevřená jsem byla na jeden centimetr. To je vlastně jako nic.
22:30
Sbalili jsme se a šli kouknout na pokoj snů. Tady se převlečte, tady máte košili (myslím, že ve chvíli, kdy jsem na sebe navlíkla tu děsnou tvrdou košili a ucítila poslední závan večeří z jídelny, jsem Emmě vyslala signál, aby mě tu prosím nenechala čekat dlouho)
Upřímně, tohle byl asi ten horší scénář, který jsem si představovala.
Večer vyjedeme do porodnice a já budu do rána čekat, hékat a chodit po chodbách než se něco začne doopravdy dít.
Nakonec to tak rozhodně nebylo !!!
Píšu a volám našim, že jsme v porodnici a ať na nás myslí. Mám dojem, že ten radostný křik mojí mámy taky Emmu trochu popohnal.
Přesně v den našeho příjezdu byla vydána karanténa kvůli chřipkám a na oddělení byli zakázané veškeré návštěvy.
Sestřička která měla noční mě pro jistotu ještě prohlédla a řekla, že se mnou manžel může ještě chvíli posedět v jídelně.
Večer vyjedeme do porodnice a já budu do rána čekat, hékat a chodit po chodbách než se něco začne doopravdy dít.
23:00
Tehdy vznikla moje úplně poslední fotka s břichem, v jídelně :o) Odeslali jsme ji do rodinné konverzace v domnění, že pokud někdo z bratranců a sestřenic ještě nespí, uděláme mu radost. Kupodivu jich nespalo dost a na dálku Emmu popoháněli.
Pořád jsme si vykládali, když najednou přišly kontrakce.
Asi toho člověk může načíst, nakoukat spoustu, ale ta bolest Vás stejně překvapí. Je úplně jiná než jsem doposud zažila. Řekla bych, že je to asi proto, že je v ní obrovský nával adrenalinu v kombinaci s brutální dávkou radosti a těšení.
Každý máme strach z bolesti. Já se na ni připravovala jakou na součást celého procesu. Přijde a zase odejde.
-- ještě hodně dávno v Holandsku na farmě mi jedna slečna řekla, že rodit nikdy nebude. Dočetla se totiž někde, že porod je taková bolest, jako když Vám někdo v těle zlomí 11 kostí zároveň -- pasuji to za jednu z největší blbostí, které jsem v životě slyšela.
Co deset minut jsem mačkala Péťovi ruku a už začínala věřit, že nebude trvat dlouho a Emma bude fakt na světě.
00:00
Ostatním z vedení se ale nelíbilo, že je manžel na oddělení a tak jsem se s ním musela rozloučit. Pro jistotu mě sestřička ještě prohlédla a po více jak hodině jsem byla stále maximálně na tři centimetry. Řekla, že budu určitě rodit až někdy druhý den dopoledne.
Péťu jsem jen poprosila ať má telefon při spánku u hlavy, kdyby náhodou.
Pusu a odjel.
Šla jsem na pokoj. Ten jsem sdílela se slečnou, která měla vedle sebe narozeného synka a spokojeně pochrupovali, fakt jsem ji záviděla.
01:00
Kontrakce krátké po sedmi minutách a sestřička mi radí ať se pokusím mezi nimi usnout, abych měla ráno na porod nějakou sílu.
Jako sorry :o) .... usnout mezi kontrakcema? Vážně? Kdyby to vůbec bylo reálný, tak většina z nás celý porod určitě radši prospí, no ne? :o)
02:00
Kontrakce po pěti minutách a já rukou drtím kovovou postýlku nachystanou vedle mojí pro toho malého červíka.
V tu chvíli jsem vstala, opřela se o čelo postele a vytáhla z paměti rozdýchávání z předporodního kurzu. No jo, ale kde mám sakra vzít toho partnera na masáž zad, když je ve vzduchu chřipka, to už mi nikdo neporadil.
Po čase jsem překonala stud a nepříjemný pocit z obtěžování ostatních lidí a vyrazila směr sesterna. Usmála jsem se na sestřičku a ani jsem ji myslím nedala čas nahodit pohled, kterým by si sjela tu otravnou prvorodičku ( ona se tak ani vůbec nechovala, to byl čistě blok v moji palici ) A řekla:
"takže pokud mám rodit až ráno, tak mi prostě něco píchněte"
To se zase usmála ona. Vzala mě na kontrolu, zjistila, že se fakt ještě neotvírám a už jsem cupitala za doktorem. Po napíchnutí na přístroj bylo vše v pořádku a já se stala vhodným adeptem na injekci nějakého úžasného koktejlu. Včelička do zadku se slovy ať se teď pokusím usnout.
Usnula jsem.
Fakt tvrdě.
Otevřela jsem oči a byla přesvědčená, že to musela být snad hodina. No, bylo to deset minut. Deset minut toho nejlepšího spánku na světě.
03:00
Kontrakce pořád po pěti minutách. Pořád krátké. Ale přišlo mi, že silnější. Chvíli fakt zápasím sama se sebou. Nakonec beru do ruky ručník a odcházím do sprch.
Nikde nikdo, super.
Zapínám horkou vodu, sedám na balón a zažívám největší úlevu za poslední hodiny. Horký proud střídám ze zad na břicho a pořad dokola.
Zapomínám počítat. Najedou mám zvláštní pocit. Pro jistotu kouknu na hodiny.
Ano, kontrakce trvají minutu a jsou po třech minutách. To bude určitě ono.
Přímo ve sprše zazvoním na sestru. Ta přijde, už si povídáme i o pečení chleba a zároveň se usmívá: "tak co, myslíte že už? Já se vsadím, že ne. Jste prvorodička a jste tu brzo. Tělo ještě prostě neví, že bude rodit"
Sáhne a usměje se znovu. Jste tak na sedm centimetrů, volejte manželovi, jdeme rovnou na sál.
04:04
Chytla mě pod paží a dorovází mě celou cestu. V pokoji jsem si vzala jen telefon a ručník. Volám a po desátém zvonění se ozve Péťův ospalý hlas: "no?"
Já měla zrovna kontrakce a tak jsem mezi zuby procedila jenom jedno slovo: "JEĎ"
Přišla jsem na sál a opravdu mile mě překvapila atmosféra. Svítila jen lampička někde na stole. Příjemná tma. Sedla jsem si do proutěného křesla a další sestřička mě napojila na monitor. To bylo asi nejhorší. Zvládat kontrakce bez možnosti vstát a nebo se nějak víc kroutit.
04:25
Do dveří vchází Peťa, oblečenej jak z Ordinace v růžové zahradě. Obrovskou úlevou pro mě byli jeho zmrzlé ruce, úžasně chladily. To si pamatuju dodnes.
Konečně mě odpojí od monitoru a můžu si jít lehnout na lehátko.
V tu chvíli začíná být všechno tak nějak přirozené. Sestřička mě nechává prožít kontrakce jak chci. Jen v jedné chvíli musím být otočena na pravý bok. Emma ještě asi nebyla v té správné poloze.
Nedošlo ani na rajský plyn ani na klystýr ... nebyl čas ...
Chvíli před pátou
Zavolali pana doktora a začalo se tlačit naostro. Já nevím, kde jsem si to v hlavě blbě spojila, ale myslela jsem, že v momentě kdy budu moct tlačit, tak se mi uleví.
Co si budem, takhle to úplně nefunguje.
Tlačila jsem jako bejk. Tady musím přiznat, že hodiny jógy a učení dýchání do břicha se opravdu oplatily. Věděla jsem přesně, kam nasměrovat tlak.
Přesto se mě doktor ptal, co dělám za sport. Že jsem dole strašně nasvalená.
V tu chvíli mi došlo, kam se celý můj život ukládají moje brutální svaly :o)
Pro jistotu mi odsál močový měchýř, aby v cestě náhodou nebránil ještě on.
Během kontrakce jsem stačila tlačit třikrát, někdy i čtyřikrát. Prý jako profík. Díky moc.
Ve chvíli, kdy se ve dveřích objevily sestřičky s postýlkou a se slovy: "jé, tak to bude blondýnka".
Jsem si v duchu vykřikla: "tak sakra holka, už to skoro máme"
To jsem zabrala asi nejvíc. Věděla jsem, že jakmile je tam hlavička nechci, aby se mi povolením tlaku vrátila byť jen o jeden jediný vydřený milimetr zpět.
Nádech ....
... hlavička venku ...
.. ještě jednou maminko zatlačit na ramínko a ....
05:28
... byla mezi námi. Tak malinká a tak nádherná.
Krátká pupeční šňůra, takže se mi válela sotva na břiše. Placenta odešla rychle a zašívání bylo na jeden vnitřní steh.
06:30
Na sále na sebe s Péťou pořád jen koukáme. On stojí, maže mi chleba paštikou, nalíváme si čaj a Emma spokojeně spí v postýlce vedle nás...
... tak teď, teď to bude mít všechno úplně jiný rozměr.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ráda bych ještě jednou čistě obecně shrnula:
* rodila jsem v nemocnici v Šumperku a byla jsem neuvěřitelně spokojená
* personál na jedničku, některé sestřičky ráznější, ale já to beru, mě tím pomohly se rozkojit
* původně jsem chtěla VIP pokojík pro sebe. To jsem nestihla a dnes jsem za to hrozně ráda. S ženskýma na pokoji jsme si totiž neuvěřitelně sedly, nasmály se jako blázen, navzájem si pohlídaly děti, když jsme šly na oběd, do sprchy, prokecaly celé noci.
Na celém porodu bych zpětně nezměnila vůbec, ale vůbec nic (teda asi bych si nabalila víc jednorázových kalhotek) ale čistě sama za sebe můžu říct, že jsem měla krásný porod.
Tehdy vznikla moje úplně poslední fotka s břichem, v jídelně :o) Odeslali jsme ji do rodinné konverzace v domnění, že pokud někdo z bratranců a sestřenic ještě nespí, uděláme mu radost. Kupodivu jich nespalo dost a na dálku Emmu popoháněli.
Pořád jsme si vykládali, když najednou přišly kontrakce.
Asi toho člověk může načíst, nakoukat spoustu, ale ta bolest Vás stejně překvapí. Je úplně jiná než jsem doposud zažila. Řekla bych, že je to asi proto, že je v ní obrovský nával adrenalinu v kombinaci s brutální dávkou radosti a těšení.
Každý máme strach z bolesti. Já se na ni připravovala jakou na součást celého procesu. Přijde a zase odejde.
-- ještě hodně dávno v Holandsku na farmě mi jedna slečna řekla, že rodit nikdy nebude. Dočetla se totiž někde, že porod je taková bolest, jako když Vám někdo v těle zlomí 11 kostí zároveň -- pasuji to za jednu z největší blbostí, které jsem v životě slyšela.
-- ještě hodně dávno v Holandsku na farmě mi jedna slečna řekla, že rodit nikdy nebude. Dočetla se totiž někde, že porod je taková bolest, jako když Vám někdo v těle zlomí 11 kostí zároveň -- pasuji to za jednu z největší blbostí, které jsem v životě slyšela.
Co deset minut jsem mačkala Péťovi ruku a už začínala věřit, že nebude trvat dlouho a Emma bude fakt na světě.
00:00
Ostatním z vedení se ale nelíbilo, že je manžel na oddělení a tak jsem se s ním musela rozloučit. Pro jistotu mě sestřička ještě prohlédla a po více jak hodině jsem byla stále maximálně na tři centimetry. Řekla, že budu určitě rodit až někdy druhý den dopoledne.
Péťu jsem jen poprosila ať má telefon při spánku u hlavy, kdyby náhodou.
Pusu a odjel.
Pusu a odjel.
Šla jsem na pokoj. Ten jsem sdílela se slečnou, která měla vedle sebe narozeného synka a spokojeně pochrupovali, fakt jsem ji záviděla.
01:00
Kontrakce krátké po sedmi minutách a sestřička mi radí ať se pokusím mezi nimi usnout, abych měla ráno na porod nějakou sílu.
Jako sorry :o) .... usnout mezi kontrakcema? Vážně? Kdyby to vůbec bylo reálný, tak většina z nás celý porod určitě radši prospí, no ne? :o)
02:00
Kontrakce po pěti minutách a já rukou drtím kovovou postýlku nachystanou vedle mojí pro toho malého červíka.
V tu chvíli jsem vstala, opřela se o čelo postele a vytáhla z paměti rozdýchávání z předporodního kurzu. No jo, ale kde mám sakra vzít toho partnera na masáž zad, když je ve vzduchu chřipka, to už mi nikdo neporadil.
Po čase jsem překonala stud a nepříjemný pocit z obtěžování ostatních lidí a vyrazila směr sesterna. Usmála jsem se na sestřičku a ani jsem ji myslím nedala čas nahodit pohled, kterým by si sjela tu otravnou prvorodičku ( ona se tak ani vůbec nechovala, to byl čistě blok v moji palici ) A řekla:
"takže pokud mám rodit až ráno, tak mi prostě něco píchněte"
To se zase usmála ona. Vzala mě na kontrolu, zjistila, že se fakt ještě neotvírám a už jsem cupitala za doktorem. Po napíchnutí na přístroj bylo vše v pořádku a já se stala vhodným adeptem na injekci nějakého úžasného koktejlu. Včelička do zadku se slovy ať se teď pokusím usnout.
Usnula jsem.
Fakt tvrdě.
Otevřela jsem oči a byla přesvědčená, že to musela být snad hodina. No, bylo to deset minut. Deset minut toho nejlepšího spánku na světě.
03:00
Kontrakce pořád po pěti minutách. Pořád krátké. Ale přišlo mi, že silnější. Chvíli fakt zápasím sama se sebou. Nakonec beru do ruky ručník a odcházím do sprch.
Nikde nikdo, super.
Zapínám horkou vodu, sedám na balón a zažívám největší úlevu za poslední hodiny. Horký proud střídám ze zad na břicho a pořad dokola.
Zapomínám počítat. Najedou mám zvláštní pocit. Pro jistotu kouknu na hodiny.
Ano, kontrakce trvají minutu a jsou po třech minutách. To bude určitě ono.
Přímo ve sprše zazvoním na sestru. Ta přijde, už si povídáme i o pečení chleba a zároveň se usmívá: "tak co, myslíte že už? Já se vsadím, že ne. Jste prvorodička a jste tu brzo. Tělo ještě prostě neví, že bude rodit"
Sáhne a usměje se znovu. Jste tak na sedm centimetrů, volejte manželovi, jdeme rovnou na sál.
04:04
Chytla mě pod paží a dorovází mě celou cestu. V pokoji jsem si vzala jen telefon a ručník. Volám a po desátém zvonění se ozve Péťův ospalý hlas: "no?"
Já měla zrovna kontrakce a tak jsem mezi zuby procedila jenom jedno slovo: "JEĎ"
Přišla jsem na sál a opravdu mile mě překvapila atmosféra. Svítila jen lampička někde na stole. Příjemná tma. Sedla jsem si do proutěného křesla a další sestřička mě napojila na monitor. To bylo asi nejhorší. Zvládat kontrakce bez možnosti vstát a nebo se nějak víc kroutit.
04:25
Do dveří vchází Peťa, oblečenej jak z Ordinace v růžové zahradě. Obrovskou úlevou pro mě byli jeho zmrzlé ruce, úžasně chladily. To si pamatuju dodnes.
Konečně mě odpojí od monitoru a můžu si jít lehnout na lehátko.
V tu chvíli začíná být všechno tak nějak přirozené. Sestřička mě nechává prožít kontrakce jak chci. Jen v jedné chvíli musím být otočena na pravý bok. Emma ještě asi nebyla v té správné poloze.
Nedošlo ani na rajský plyn ani na klystýr ... nebyl čas ...
Chvíli před pátou
Zavolali pana doktora a začalo se tlačit naostro. Já nevím, kde jsem si to v hlavě blbě spojila, ale myslela jsem, že v momentě kdy budu moct tlačit, tak se mi uleví.
Co si budem, takhle to úplně nefunguje.
Tlačila jsem jako bejk. Tady musím přiznat, že hodiny jógy a učení dýchání do břicha se opravdu oplatily. Věděla jsem přesně, kam nasměrovat tlak.
Přesto se mě doktor ptal, co dělám za sport. Že jsem dole strašně nasvalená.
Pro jistotu mi odsál močový měchýř, aby v cestě náhodou nebránil ještě on.
Během kontrakce jsem stačila tlačit třikrát, někdy i čtyřikrát. Prý jako profík. Díky moc.
Ve chvíli, kdy se ve dveřích objevily sestřičky s postýlkou a se slovy: "jé, tak to bude blondýnka".
To jsem zabrala asi nejvíc. Věděla jsem, že jakmile je tam hlavička nechci, aby se mi povolením tlaku vrátila byť jen o jeden jediný vydřený milimetr zpět.
Nádech ....
... hlavička venku ...
.. ještě jednou maminko zatlačit na ramínko a ....
05:28
... byla mezi námi. Tak malinká a tak nádherná.
Krátká pupeční šňůra, takže se mi válela sotva na břiše. Placenta odešla rychle a zašívání bylo na jeden vnitřní steh.
06:30
Na sále na sebe s Péťou pořád jen koukáme. On stojí, maže mi chleba paštikou, nalíváme si čaj a Emma spokojeně spí v postýlce vedle nás...
... tak teď, teď to bude mít všechno úplně jiný rozměr.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ráda bych ještě jednou čistě obecně shrnula:
* rodila jsem v nemocnici v Šumperku a byla jsem neuvěřitelně spokojená
* personál na jedničku, některé sestřičky ráznější, ale já to beru, mě tím pomohly se rozkojit
* původně jsem chtěla VIP pokojík pro sebe. To jsem nestihla a dnes jsem za to hrozně ráda. S ženskýma na pokoji jsme si totiž neuvěřitelně sedly, nasmály se jako blázen, navzájem si pohlídaly děti, když jsme šly na oběd, do sprchy, prokecaly celé noci.
Na celém porodu bych zpětně nezměnila vůbec, ale vůbec nic (teda asi bych si nabalila víc jednorázových kalhotek) ale čistě sama za sebe můžu říct, že jsem měla krásný porod.
Teda to je krásný porod, úplně ukázkový :) Co bych za takový jenom dala :'-( Strašně jsem se těšila na ten moment, kdy si prcka položím na prsa a budeme se tulit a koukat na sebe a bude nám báječně, já budu možná brečet dojetím a štěstím... A místo toho mám pořád před očima to nehybné tmavofialové miminko, se kterým jakási cizí ruka divoce třese, pak někdo stříhá pupeční šňůru, bere mi moje dítě a utíká s ním pryč. Ne, štěstím jsem teda rozhodně nebrečela :(
OdpovědětVymazatJe to strašně individuální situace. Je až podle mě neuvěřitelný, jak se každý porod liší, jak máme každá jiné tělo a děti jinou cestu.
Vymazat