Mediální anorexie.

Těžko říct, jestli jsem tenhle článek pojmenovala přesně, ale v onen moment, kdy jsem si řekla, že o tomhle napíšu, to bylo první, co mi proletělo hlavou.

Já bych řekla, že je to asi celkem jedno, pro mě je v tuto chvíli ten nejsprávnější, uvidíme. 

Zdravý životní styl je teď taková móda, až mi to ani náhodou nepřijde zdravý. 

Poslední dobou jsem přehlcena těmito informacemi:

* upocené fotky z fitka

* zrcadlové fotky rýsujících se pekáčů buchet na břiše

* bezpočet uběhnutých kilometrů

* motivační odstavce o síle, vůli a odhodlání

* dokonalé fit snídaně v podobě smoothie bowl

Hotová posedlost. Nejsem proti zdravému životnímu stylu to ani náhodou. Ale přijde mi, že v sobě máme zakotveno vše dramatizovat. Za každou cenu se chceme a to nechápu už vůbec škatulkovat a řadit do kategorií a šuplíků. 

Někde jsem narazila na video, kde se vykládá, jak špatný má vliv, když blogeři pijí alkohol nebo jiné nezbednosti. Myslím si, že ono násilné propagování pro nás osobně správného či zdravého životního stylu může mít stejně negativní následky pro okolí, jako onen tolik připomínaný alkohol. 

Kolikrát aby měl člověk strach otevřít počítač, co se dozví, že ho už dávno zabijí (nebo někoho jiného) , jen o tom neměl ani tušení.

Nehledě na to:

* že to, když nejsem vegetarián ze mě ihned dělá vraha veškerých zvířat na světě

* když nejsem (před) po práci ve fitku ze mě ihned dělá línou kynoucí buchtu doma na gauči

* když si na bolest vezmu ibalgin !!! blázne, dnes s tímhle chodí k šamance

* když doma vše nemám ,,domácí,, od pečiva, bylinky, máslo, sýr, pesto, těstoviny, nejsem dobrá hospodyňka, tedy za předpokladu, že to nekoupím na farmářském trhu

Ty nemáš doma vše domácí? Tak co to vedeš za domácnost? 

Přestaňme se snažit zapadnout do nějakých kolejí. Za prvé je to hrozná nuda a za druhé to děláme jen pro druhé a ne sami pro sebe. 

Nikdy bych ze své vlastní vůle nepřešla na stravu bez lepku. Na to až moc miluju větrníky s velkou vrstvou karamelu, čertví rohlík, svatební koláčky, smažený sýr z toho nejhoršího pajzlu u nás v horách a taky párek v rohlíku na náměstí v zimě, když mi mrznou prsty.

Tuhle cestu mi ale určilo moje tělo. Moje tělo nikdo jiný. Žádný motivační článek, citát či fotka vyšperkovaného jídla přichystaného k snídaní. 

Na to bychom měli myslet jako první. 

Poslouchat své vlastní tělo. 

To Vám totiž nikdy nebude lhát jen pro víc srdíček k fotce a pro zvýšený odběr. A na čem jiném by mělo záležet víc?  

Nezapomínejme být lidskými. 

Protože i ta nejskvělejší blogerka si zajde do Starbuks či Costa coffee nebo kam je to teď vlastně nejvíc in a dá si něco ohromě předraženého do jejich super plastového kelímku. Zrna kávy skladovaná v tolika platových pytlech, že ve skladu už přes ně ani nevidí a pak Vám večer napíše článek o tom, jak ji vyřazení palmového oleje z jídelníčku otevřelo oči a zachraňuje planetu. Vlastně ihned po tom, co si fotku s kelímkem a v outfitu seskládaného z těch nejvíc otrokářských značek přidala na svůj instagram. 

Nehledejte v nikom svůj vzor. Každý bychom si měli jít svou vlastní cestou, jen se podělíme co nám ta naše přinesla. 

Už vůbec nemějte výčitky z toho, že nemáte možnost nebo se Vám prostě nechce: 

* zadělávat kvásek na domácí chleba

* jít běhat

* mixovat si každé ráno smoothie

* pěstovat bylinky na parapetu

* snídat vejce benedikt s květinou vyřezanou z avokáda

* chodit k té nejlepší kadeřnici ve městě co se s Vámi ještě i vyfotí

Já se s Vámi tímto dnes loučím. 

Z farmy, utahaná jako kotě, špinavé gumáky v koutě a v sobě dva párky s kečupem. 

Protože to je přesně ono. Na konci dne jdete spát a jediný, kdo Vám zůstane po vypnutí všech sítí jste jen Vy samotní.

A moje tělo říká, že párky byly super, jen jsem je mohla snít trošku pomaleji a hlavně

.....

pojď už spát, jelikož zítra má celý den pršet a v pláštěnce to bude pěkná otrava.