Musela jsem se přivítat i s víkendem.

Až teď.

Až teď si myslím, že přišel čas na článek a momenty, kdy je vše v pořádku. Vše tak jak má být. 

Spíš my, jsme konečně tam, kde máme být. 

Po pěti letech se vrátit domů bylo náročnější než jsme si mysleli. Radost, kterou jsme si nastřádali za poslední chvíle na farmě nás postupně doma úplně unavila. 

Myslím, že není potřeba si na něco hrát, ale jednoznačnou prioritou pro nás byla nová práce. Přeci jsme tak dlouho nešetřili na dům, abychom pak týdny proseděli doma na zadku a začínaly nám protékat finance mezi prsty. 

Mě se podařilo sehnat práci prakticky okamžitě. Pomyslnou dovolenou jsem si užívala jenom týden a ani v něm se prakticky nezastavila. Musela jsem vybalit a najít místo všem těm věcem, které s námi v Holandsku žily a taky které jsme si nakoupili. A nebylo jich málo. No a jako správná hospodyňka jsem si vymyslela ještě jednu drobnost. 

Kompletně přestavět obývací pokoj. Abych řekla pravdu, po dobu našeho pobytu na farmě se z našeho bytu stalo spíše skladiště věcí a místo, pro občasné přespání. Bylo tedy načase vrátit sem život. (no, slušný počet květinek už mi tu taky umřel, pravda) Veškerý čas, který jsme tedy nestrávili s rodinou, cpaním se dobrého jídla, jsme malovali, sháněli vybavení a opravovali rozpadající se kusy nábytku okolo. 

Pračka náš návrat psychicky nezvládla a prakticky ji odletěl buben, sprcha nám protekla snad celou koupelnou a na váleček se nám lepila kompletní omítka. Nevěděli jsme zda dřív sádrovat nebo malovat. 

Musím upřesnit, že veškerý nábytek, který jsme měnili. Ať už velkou rohovou sedačku nebo komody z teaku jsme sehnali v bazaru v Šumperku za perfektní ceny. No jo ... nejen oblečení sekáčuju, ale i nábytek. :o) 

Pořád si ale zvykáme. Skáčeme radostí z každého státního svátku, víkendu začínajícího v pátek odpoledne a záchodu jen pro sebe. Všechny tyhle ,,maličkosti,, pro nás několik let prostě neexistovaly.

Všechno jsem si chtěla užít naplno. Proto článek nevyšel pěkně dlouhou dobu. 

Cítila jsem, že stále nejsem připravená a nestojím pevně nohama na jednom místě abych se s Vámi mohla dělit o své myšlenky. Část mě je občas ještě v sadu s hruškama a po práci na kole u moře. 

Když už jsem u toho kola :o) tak dobrý den ... a v kuchyni máme plno.
No jo, Holanďany jsme kouskem duše zůstali pořád. Chybělo by nám ono ježdění do zahrady. A tak jsme si je přivezli s sebou a jezdíme s nimi do práce, teď už tedy ne mezi stromy ale do města. 

Budou tu opět chvíle plné vaření, knih, ale i povídání o tom, že na začátky nejsme nikdy moc staří. Akorát je postupem času bereme jinak. 

Dřív jsem se z nových věcí jen stresovala a měla připraveno dvacet katastrofických scénářům. Z věkem vím, že už bylo hůř a taky, když si něco sakra přejete a máte svatou trpělivost, dostanete se tam. 

Uff ... musím se tu opět porozhlédnout, dvakrát jsem si článek vymazala a fotky vkládala snad desetkrát :o) Párkrát jsem se byla do kuchyně procpat pro kávu a slunce už zapadlo.  

Vítám Vás zase u nás. (sebe vlastně taky :o)