Se štěnětem na výletě.

Přemýšlíte někdy nad tím, že bydlíte v úplné díře? Ne? Tak to Vám gratuluji. Já vždy, když přemýšlím nad tím, že bychom mohli vyjít z domu na více než 15-ti minuté venčení našeho jezevčíka. Kromě dvou oblíbených hospůdek, dvou útulných kaváren a dvou, na mém seznamu, nejlepších restaurací nevím, kam se tady upíchnout za zábavou. Nemůžu pořád chodit do malé ZOO v Lipové nebo na "vodopád" v Nýznerově. Přidejte na ten seznam s restauracemi přístřešek, kde v buňce dělají toho nejlepšího pstruha-> Nýznerov. 

Upřímně, slyšeli jste někdy o takovém místě? Já v Jeseníkách žiju 20 let a o tom místě jsem se dozvěděla tak před 3-4 lety. 

Jít jako domácí v létě do lázní je skoro sebevražda. Parkoviště jsou narvané k prasknutí, nemluvě o tom, že projít tím davem do kavárny, kde si stejně nesedne, nezní jako skvělý výlet.  

Na Čertových kamenech jsme byli nedávno a navíc, potřebujeme jít někam, kam může i to naše štěně. Takže vždy než někam vyrazíme, sleduji stránky na internetu a hledám zmínku o tom, jestli tam může i náš čtyřnohý kamarád, co by to bylo bez něj za výlet, že jo? 

Tak jsme tedy minulou neděli vybírali mezi Rejvízem a Lesním barem. A nakonec jsme se rozhodli pro Rejvíz a jeho tajemné Mechové jezírko.

Vzali jsme vodítku, jezevčíka, vodu a misku, batoh a vyrazili. Dojeli jsme před vesničku Rejvíz, zaparkovali a vyšlápli, kdybychom neměli štěně, byli bychom tam tak 2x rychleji, ale on potřeboval každého pozdravit a vše učuchat, jen tak pro jistotu. 

A tak jsme pomalým krokem šli, přítel fotil, pes běhal a já proklínala své napůl děravé tenisky a vzpomínala na výpravy na Rejvíz. Byla to vždycky typická školní exkurze, která trvala celý den a zahrnovala i vydatnou svačinu na lavičce u jezírka, ale vzpomínky na místo už byly trošku rozmazané. Je to malé nebo velké jezírko? A co, že se to o nich vyprávělo? A kam kruci vede ta druhá cesta!! 

Naše, ne zas tak malé, štěně se drželo pravidla, že nesmí sejít z prken vystavěné cestičky, a tak bojoval, aby mu ani jeden krok nevyšel na veledíru mezi prkny, marně. K jezírku už dorazil s ocáskem mezi nohama a s radostí, že konečně stojí na zemi, kde není žádná díra! Z náručí jeho ne nějak velké paničky pak sledoval přes zábradlí kačenu s mláďaty a věřím, že myslel na to, jak se doma vyvalí na svoje milované okno a bude se cpát nějakou dobrotou. Cestou zpátky se vyfotilo ještě pár fotek a Bowie letěl po prknech jako blesk a na hlíně se pak šel zbláznit radostí.

Nohy nás bolely, v žaludku nám kručelo a štěně chytlo druhý dech. Vyrvalo mi vodítko z ruky, na výlety máme natahovací vodítko, aby měl větší volnost, ale nemohl na nikoho skočit nebo utéct za prvním zajícem. Takže vodítko spadlo na zem a štěně vesele vyrazilo za dobrodružstvím. To ještě ale nevěděl, že ho bude pronásledovat malá hlasitá černá zrůda, která ho těsně, těsně dohání! Vodítko, dámy a pánové. Drželo se těsně za ním a naše střelené 4 měsíční štěně s ocáskem pod sebou utíkalo, jak mu jenom jeho krátké nožky umožňovaly. Nenechal se dohnat ani přivolat. Po chvíli obíhání stromů se snahou setřást nepřítele se vzdal a nechal si od paničky pomoct, ta příšeru zpacifikovala jedním hmatem ruky. Štěstím štěně zavrtělo ocáskem a poslušně pomalu ťapkovalo dál, aby se náhodou příšera zase neobjevila. 

Dál už jsme se jen kochali přírodou, kterou jsme cestou tam i zpět obdivovali, jako kdybychom ji viděli poprvé.

A znáte nějakou z pověstí, které se pojí k tomuto mechovému jezírku? Tak já Vám zde ukážu svou nejoblíbenější. A jestli nevíte kam na výlet, tak doporučuji. 

Přeji pěkné počtení a krásný zbytek neděle: 

Hunohrad

Velké a bohaté město mělo kolem dokola vybudované silné hradby, které chránily nejen měšťany, ale i jejich bohatství před každým sebesilnějším nepřítelem. Množství zlata vykutaného v nejbližších lesích a horách umožňovalo jeho obyvatelům rozmarné živobytí. Ani krásné paláce a vily městu nescházely, ale lidé tu nestáli za nic. Byli zlí a žili v hříchu. Věřili ještě ve slovanské bohy, z nichž každý měl nejméně tři hlavy. Triglav byl jedním z nich. 22 Svantovít dokonce měl čtyři tváře obrácené do všech světových stran a Veles se při svých zápasech s Perunem měnil dokonce v sedmihlavého draka. Bohatým měšťanům nebylo nic svaté. Vesele hýřili po hospodách a dokonce v novém kostele tancovali a zpívali písničky, kterým se zdaleka nedalo říkat chrámové zpěvy. Obyvatelé města neměli respekt ani před svatými muži, kteří je přišli napomenout a obrátit je na pravou víru křesťanství. Tohoto úkolu se ujali dva cyrilometodějští kněží, kteří přišli z Moravy. Na náměstí uprostřed města postavili kostel, kde od rána do večera kázali hunohradským desatero božích přikázání, seznamovali je s Kristovým učením, učili je skromnosti a poctivosti, ale úspěch se nedostavil. Zarputilí obyvatelé už dávno zjistili, že žít v hříchu je pohodlnější, a proto přestali oba kněze poslouchat, a nejen to. Několikrát je prý zmlátili a vyhnali z města. Věrozvěstové se však pokaždé vrátili, jako by chtěli potvrdit přísloví o trpělivosti, která má přinášet růže. V tomto hříšném městě jim však trpělivost byla málo platná. Ať dělali, co dělali, hunohradští s nimi vyhledávali jen spory a sváry. Ale jednou, když oba kněze zmlátili, přivázali provazy za oslí ocas a osel je vysmýkal z bran města do hlubokého lesa, jejich trpělivost byla u konce. Osvobodili se od oslích pout a z bludu, že by rozmařilce mohli jen slovem božím převychovat. Chtěli zkusit jinou metodu. Pod Supí horou u Kazatelen společně klekli na kolena, svorně sepjali ruce k nebi a poprosili svého nadřízeného, aby na hříšné Hunohraďany poslal boží spravedlnost, což se rovná božímu trestu.Prosbu svých podřízených pánbůh vyslyšel ihned. Náhle se setmělo, že nebylo na krok vidět, začalo lít a rychle se ochladilo. Za chvíli se déšť proměnil v kroupy velké jako koňská hlava, které pádem zabíjely vše živé a bořily vše neživé. Tisíce blesků protínalo černé nebe, tisíce hromů ohlušovalo hříšné obyvatele Hunohradu. Ani to však nestačilo k exemplárnímu potrestání hříšníků. Město mělo zmizet s povrchu zemského, proto si pánbůh dal práci a vybudoval podzemní tunel, kterým ze Severního moře přivedl do města strašlivou vodu. Uprostřed náměstí se otevřela země a z ohromné jámy stoupala mořská voda s černým bahnem tak rychle, že nikdo nestačil utéct. Pevné hradby kolem města bránily vodě v odtoku, a tím zrychlily zkázu města. Po několika málo hodinách byly zatopeny domy i kostel a široku daleko vzniklo jezero s černou bahnitou vodou, která prý smyla hříchy Hunohraďanů. 

(Joanidis, 2005, s. 205)

Říká se, že když je velké sucho, tak je uprostřed jezírka vidět špička kostela vesničky Hunohradu.