Čas šlápnout do pedálů.

V životě jsem četla mnoho přirovnání k tomu co na světě vlastně prožíváme. Jedno mi ale sedí nejvíc. Jak to vím? Pokaždé když mám potřebu se k životu vyjádřit, používám slovo cesta ... 

Cítím že mou největší slabinou je, že se kolikrát až moc ponořím do minulosti nebo plánování budoucnosti. Pak si nejsem naplno schopna užít přítomný okamžik. 

Občas se kouknu sama na sebe jako bych stála vedle. Prohlížím si ruce, obličej. Je to osobní chvilka, rozmluva jak s mým zevnějškem tak vnitřkem. 

Zařaďte tuhle chvilku do svého programu. Ne každý den. Třeba jednou za týden, měsíc. Myslím, že je mezi námi tolik lidí, co si neuvědomuje sebe samotné. Jen zkontrolujeme, zda nám někde neleze košile, zda jsme se dobře namalovali nebo netrčí neposlušný vlas. Už ale nevidíme, že nám přibyla vráska od smíchu, že drobná jizva z mládí, o které babička říkala, že se nám do svatby zahojí, je tam pořád nebo nám při drobném usmání trochu povyleze obočí. Nikdo jiný by Vás neměl znát lépe než Vy.

Dnes se tu spolu setkáváme. 

Je to zvláštní okamžik. 

Ať už s námi chvíli jdete nebo jste jen na moment odbočili. 

1. prosinec - vítej.

......

Blog nám funguje něco málo přes rok a letos si můžeme odškrtnout další bodík. No vlastně jen tak napůl. Loni jsme s nadšením sledovaly jak se různé blogy perou s prosincovou výzvou. Úspěšně i neúspěšně, ale záviděly jsme. Trošku už jsme chtěly být dál a moct se začít pouštět do takových plánů. Oběma nám ale bylo jasné, že prostor na to zdaleka nemáme. Všeho všudy se tu válelo 10 článků a stále nefungovala spousta odkazů. 

Dnes se usmíváme. Od ucha k uchu a vráska z toho asi bude víc než jedna. Jak od radosti, tak chvílemi od přemýšlení, čím Vás potěšit. 

Ať už přijdete z práce, ze školy, ležet doma nemocní .... budeme se Vám každý den až do přelomového posledního prosince snažit dělat radost. Ono neuškodí si takhle v tom všemožném vánočním a sněhem zavaleném dni sednout a přečíst pár řádek. Jestli budou vtipné, inspirující nebo s receptem necháme ve hvězdách :o) 

Takže .... nasedáme. Není to dvojkolo, jelikož Anička má delší nohy a určitě větší výdrž, ale kdo by se nekoukl, jak budeme balancovat, potkávat se nebo třeba i spadneme pěkně na zem. Hned památeční jizva z našeho prvního BLOGMAS. 

Na samotný závěr bych Vás chtěla upozornit na jeden projekt, který se mi moc líbí. Jedná se o pomoc předčasně narozeným dětem. 

To nejmenší brnění pro ty největší bojovníky. 

Odkaz pro více informací, přímo tady.