Nedospělá či schizofrenní? to je fuk.

Dneska (pro Vás vlastně včera) se mi honí hlavou tolik myšlenek. V půli dne jsem si myslela, že mi doslova praskne. Nejsou to žádné duchaplné a hluboké myšlenky, jen bych si občas přála mít vzadu na krku tlačítko vypnout nebo autopilot.

Vzpomněla jsem si na jedno. Hrozně ráda jezdím vlakem. Vy taky? Jsem takový ten klasický cestují co hledá prázdné kupé a místo u okýnka.
Koupím si něco dobrého a v tašce mám vždy knížku a sluchátka. Nikdy totiž nevím na co budu mít v daný moment zrovna náladu. Samozřejmě nesmím zapomenout i na to, že kolikrát prostě spím. Ve vlaku se mi spí vážně dobře. Počkám na kontrolu jízdenek a pak vím, že můžu vypnout soustředění a jen počítat stromy, domy. Na stanicích koukám po lidech a tipuju, kdo si sedne vedle mě.

Přesně tohle bych dnes potřebovala: 

Jízdu vlakem!

Jela bych určitě někam, kam bych se těšila a k tomu ten čas právě v kupé. Koukat jak se ostatní tahají s lyžema, usínají při cestě z práce. Jednou jsem takhle jela od našich z hor zpátky domů. Na zastávce se přidala celá banda maminek s dětma, které se snažili zřejmě unavit celodenním výletem - nepovedlo se! Mačkala jsem se, jak jinak než u okýnka a jedno vrtící se dítko na maminčině klíně hned vedle mě, které se asi 10 minut dožadovalo pití a uklidňovalo mámu, že opravdu nebude mít čůrání, pak onen vytoužený čajík rozlilo okolo a neminulo samozřejmě ani mé nohy. Jůůů ... naštvaná jsem byla jen malinko, spíš proto, že se máma ani neobtěžovala omluvit, ale jela jsem vlakem a tak je to fuk.

Přidám k tomu jednu rodinnou statistiku. Nebojím se ji zveřejnit, jelikož z ní vycházím jako looser já sama. Z naší rodiny a tím momentálně myslím rodiče a nás pět sourozenců jsem oficiálně poslední, kdo ještě nemá řidičák! Tramtadadáá ... jo, je to tak. Ale zase si říkám, že to má své kouzlo. Přizpůsobovat čas vlaku, než si myslet, že se svět nezboří, když si přispím o hodinku, jelikož jedu károu.
Ano ..... 

Love myself 

v plné palbě. 
Takže pokud ještě nemáte onu proklatou licenci, nesmutněte, je nás víc. Jinak by ty vlaky byly úplně prázdný. Nikdo by po nikom hloupě nekoukal.

Chtěla bych se dopracovat k onu důvodu, proč bych dnes do toho vlaku sedla a kam bych vlastně jela.

Koukněte na onu fotku vlevo. Přesně tam. Sbalila bych si své milované rýžové směsi Tilda, pro ohřátí v kotlíku, čaj, spacák, mentolové krémy a knihu, co mi doma leží tak dlouho a já ji hrozně chci začít číst, jen si stále myslím, že není ten pravý moment.
Neslyšet nic jiného než praskání polínek a šumění lesa. Hlavně .. rozhodnout se odjet z hodiny na hodinu. A já nesnáším neplánované akce, ale tohle tak prostě dnes cítím. Chci zmizet.

Ono se to totiž nesmírně pere s mou druhou stránkou ve mně. Touhou po informacích. Sledovala jsem letošní Victoria's Secret fashion show v Paříži, nádhera. Naprosto famózní Lady Gaga, tleskám Gigi i Kendall a jejich křídlům, zaslouží si je. Koukám na přenosy z Capital's Jingle Bell Ball. Letos půlhodinový mix Martina Garrixe, ten kluk je hrozně šikovný na to, kolik mu je let. Společný song s Bebe se mi fakt líbí. Pak taky nezapomínám na Ellen Show. Tyhle díly plné obřích darů mě baví. I když je pravda, že s ní mě baví úplně všechno. K tomu tenhle komiks. Nahlédla jsem do něj a mám tak trochu podezření, že mě někdo špehuje a pak kreslí :o) Ponořili jsme se do seriálu Pustina, který abych řekla pravdu předběhl všechny naše představy a hltáme každou minutu.


Vidíte.
A pak přijde den, kdy chci pryč. Od Hollywoodu i Farmawoodu. Jednoduše tak trochu oprsklé rande sama se sebou. Myslím, že je to dobře. Není to útěk z neradosti, nespokojenosti, smutku nebo úzkosti.

Je to vyčištění šuplíku od zbytečných informací, které mi dělaly radost, ale už mi jsou k ničemu. 

Píííííííííííííííííííísk !!!!!!!!!

Čas naskočit, právě vyjíždíme ze stanice ...