Žije v každém z nás? Nebo jenom nejsem připravená?

Dneska jsem si dala celkem na čas. Dnes už je to 10. den, takže jsme už ve třetině! Ale přiznejme si to, sobota je parádní den. Ještě když k tomu přičtu, že už mám konečně kartičku ŘP a autíčko stojí před domem a já se můžu kdykoli přesunout kamkoli, ÚŽASNÉ. Takže jsem dneska od rána lítala jak drak, pes na zadní sedačce, a protože moje malé autíčko nemá rádio, tak s hudbou v telefonu na plné pecky. Není nic lepšího, než si v autě zpívat a nikdo Vám nemůže vynadat, protože jedete sami a navíc, řídíte. 

Ani nevím, jak se to stalo, ale nechala jsem se naprosto stáhnout vánoční náladou. Takže dneska jsem se dokutálela za tátou vybrat vánoční stromek, je to tak krásná jedlička, že by mi ji beztak nejraději ani nedal!! Další tři hodiny strávené u plotny pečením vánočního cukroví, které se ZATÍM, jakž takž povedlo, ale přiznejme si to, nejsem zrovna ta ze sester, která by mohla být pekařka. Ale, jak doma slyším, že chutná, tak je přece jedno, jestli je každý kousek  jiný a nebo trošku spálený. Chybama se přece člověk jenom učí!

A když tam tak stojím u té plotny, tak přemýšlím nad tím, jak se tohle sakra stalo? Vždyť to není tak dávno, co jsem na štědrovečerní večeři seděla vedle Báry, která mi nenápadně dala její rybí polívku, protože jí nechutnala. - Přátelé, já bych se jí ujedla! Letos jsem si u tátové přítelkyně objednala 3 l :D Následovala otázka, jestli ji přítel jí taky. Upřímně, i kdyby nejedl, vsadím se, že 26. 12. už žádná polívka nebude, já ji totiž miluju! - A následně mi Bára musela po večeři upravit copánky v pokoji a záhadně se ozval z obýváku zvoneček. Vánoce jsem milovala. Není to tak dávno, co jsem si myslela, že budu Vánoce slavit až budu mít děti, protože proč bych je měla slavit teď. To jsem se ale šíleně spletla! Naprosto mě letos pohltila vánoční nálada. Doma se válí vánoční ozdoby, světýlka, vyráběla jsem si vlastní adventní věnec z čerstvých větviček, šišek, kaštanů aj., protože ty hrůzy, co se prodávají v obchodech stojí 300 Kč! DIY se mi v tomto hodilo, myslím, že se mi povedl, alespoň doma se líbil. LETOS je to první rok, co jsem si stromeček vybírala sama!! Takže jsem se trhla od klasicky malého hustého stříbrného smrčku k úžasné vysoké a úzké jedličce. Sice pod ní bude 00 nic, ale stromek a rybí polívka jsou na Vánocích dvě nejlepší záležitosti. 

Ale zpátky k věci. Přijde mi to jako by to bylo pár měsíců zpátky, co jsem si každý den sedla před televizi v obýváku, abych byla s mámou a hrála si hodiny a hodiny. Teď myslím v sobotu na to, co uvařit, že musím pořádně po týdnu zase uklidit a že bych mohla něco i upéct. Vzít si na víkend psa od mámy, protože to je takové naše dítě. A pak se uprostřed toho zarazím. Chybí mi tam něco, co bych chtěla. To všechno jsou věci, co dělám ráda a nedělají mi problém, dělám je pro sebe. Ale není to něco, u čeho se budu usmívat. Někdy mám chuť tu velkou krabici s panenkama zase vytáhnout. Sednout a hrát si. Ale když se nad tím pozastavíte, naše dětská fantazie už je mrtvá. Kdysi jsem mohla pro panenky vymýšlet každý den nový příběh. Jednou jsem byla známá zpěvačka, jednou doktorka, jednou právnička a jindy jsem zase cestovala. Teď, když si s malou švagrovou sednu a chci si s ní hrát, jsem nadšená z toho, co ona říká, ale sama sebe přistihnu, že přemýšlím nad vším, co je v tom příběhu špatně. 

Nechci, aby ten snílek, ta holčička u mě zemřela. Chci fantazírovat ve velkým a klidně i nesmyslně. Chci napsat příběh, kde budu moct psát bez toho, abych si připadala schizofrenní, chci tam dělat věci bez toho, abych se cítila, že budu společností odsuzována. 

Přijde mi zvláštní, jak moc se věcí s věkem mění. Když jsem byla malá, milovala jsem Totally Spies, špiónky. Věřím, že to asi hodně z nás. Bylo to úžasně dramatické a akční a hlavní hrdinky byly ženy! Není to tak dávno, co jsem se na to znova dívala, je to tak půl roku. Ten příběh nedává žádný smysl, už na začátku vyzradí konec děje a říkají věci naprosto zřejmé. Přijde mi, že teď už si to nemůžu tak užít. 

Chtěla bych, abychom každý alespoň jednou za týden, když už ne častěji.. abychom zavřeli oči a představili si svět úplně jinak. Abychom zase měli fantazii dítěte. 

Kdybych teď zavřela oči, chtěla bych žít v Austrálii v nějaké přírodní rezervaci a celé dny jenom sledovat zvířata. Nefotit je. Jenom sledovat. A jednoho dne o tom vyprávět dětem a vnoučatům. Chtěla bych se potápět u Velkého bariérového útesu, každý jeden den. Surfovat na pláži a třeba jednou poslechnout mámu a opravdu se namazat tím opalovacím krémem, než budu rudá jako rak. 

A teď ty oči otevřu a vidím ten seznam problémů: 

1.  čím jsem starší, tím víc se bojím lítat, takže představa 20 hodin v letadle je pro mě hrozná

2. nezvládla bych se potápět, protože mám panický strach ze žraloků, vlastně je vidím pomalu i ve vaně

3. neumím se udržet na prkně ani bruslích, kdežto tak na desce na vodě + URČITĚ by pode mnou plaval žralok a čekal až spadnu, aby mě mohl sežrat a že by se dlouho nenačekal! 

4. opalovací krém? pfff, vždyť já se chci přece opálit!!! (řečeno první den dovolené, následuje usnutí na slunci, spálení a zbytek dovolené lehárko pod slunečníkem, takže nakonec odjíždím možná ještě bělejší než jak jsem přijela)

A to je ono. Problém za problémem. Žádná bezstarostnost.

Víte co? Ať se jde realita jednou za týden bodnout. Probuďte v sobě ty největší nejšílenější dětské touhy a dejte jim průchod, alespoň jeden den!!! 

Zasloužijete si to Vy, i to dítě ve Vás. 

Takže šup, kde mám můj surf a potápěcí brýle?