Poslední válečná neděle.

Včera jsem odpadla jako medvěd. Několik dní po sobě jsem šla spát po půlnoci. Jeli jsme se rozloučit s kamarády na vedlejší farmu, jelikož v příštím týdnu se chystáme domů a už se neuvidíme. Takže jsem přijela večer a usnula sice u výborného filmu Marťan, ale víčka by zlomila i sirky, kdybych si je mezi ně dala.

Jsem schopna vydržet pracovní týden v plném nasazení, ale jakmile přijde sobota, konec pracovní doby a já vím, že máme zítra volno. Jakoby mi někdo vytáhl baterky. 

S manželem jsme se vzbudili o půl čtvrté v noci na gauči a jen se přesunuli jako mumie do postele. 

Nastavili jsme si budík, který jsme s přehledem zaklapli a spali dál. Je to naše poslední neděle na farmě před vánoční zaslouženou dovolenou. To znamená jediné, nakupování dárku. 

Vstali jsme, zapnuli kávovar a při nádherné vůni čerstvě mletých zrn, která se po našem malém pokojíku rychle šíří, rozpohybovali tělo. 

Tohle jsou jen naše chvilky. Žádný hashtag ani filtr. Sedíme v pyžamu na gauči, koukáme na opakování pořadu RE-PLAY a užíváme si klid.

Nečekaně nám zaklepala kamarádka z druhé farmy na dveře. Přivezla na kole misku od buchty, kterou jsem jim včera dovezla. Kluci si pochutnali, na ni chudinu zbyl jen jeden kousek. Pozvali jsme ji dovnitř, udělali kafe a podělili se o druhou část plechu s buchtou, která nám tu ještě zůstala. 

Nakonec jsme ji naložili s sebou a za vánočními dárky vyrazili všichni tři. Vrátili jsme se pořádně unaveni, ale spokojeni, jelikož mise byla splněna a našim rodinám se dnes muselo pěkně škytat, jak moc jsme na ně mysleli. 

Ještě jednou se rozloučili a smutně, jelikož oni se dostanou domů až 22 a to už nestihneme ani punč na náměstí. 

Doma jsem ještě jednou vše roztřídila na hromádky abych se ujistila, že jsem na nikoho nezapomněla a s úsměvem vše zabalila (jen do tašek). Pak už s trochu menším úsměvem přemýšlela, kam to všechno v tom pokojíčku dám, abychom tu nějak normálně ten necelý týden ještě existovali. 

Teď už tu jen hloupě sedím. Pořád si říkám poslední neděle. A zítra do práce, ale poslední pondělí.

Pracujeme venku, takže se budu celou noc modlit za to, aby mě ráno nevzbudil déšť. Nejhorší noční můra. Tedy alespoň posledních 5 let se mi o velkém dešti, zimě, bouřce a mokrých rukávech zdá pokaždé, když pracujeme venku. Jsem si jistá, že se takhle budu ještě nějakou dobu budit doma až se vrátíme, ale to pak jen znovu spokojeně usnu. 

Dnes žádný velký příběh. Žádná hluboká myšlenka. Někdy prostě čas plyne, klidně, tak jak má a člověk si na jeho konci dá to výborné kafe v teplých ponožkách a směje se tupě do televize. 

Možná bych tu jednu myšlenku měla ...... 

Myslete třeba někdy i na nás .... jak si půjdete koupit nějaké to ovoce do obchodu a bude na něm původ z Holandska, Španělska nebo třeba Anglie. Někde daleko za všemi těmi kily jsou taky lidi. Lidi co jsou daleko od domova a dostanou se domů na Vánoce jen možná a když, tak těsně na čas po dlouhé cestě. Všem je tu občas zatraceně smutno. 

Dobrou noc všem a krásnou adventní neděli. 

( právě poslouchám )