Virtuální zaměstnání živí mou duši, ne žaludek.

Nevím jak Vám, ale mě ten přechod z léta do zimy přijde neskutečně rychlý. Sotva sundám šortky už si nasazuji čepici. Netuším, jak nám čas bude utíkat doma až budeme v normální práci, ale na farmě Vám rok utíká minimálně jednou rychleji. Je to hlavně proto, že se stromy mění přímo před očima. V zimě se zastřihují, třídí posbírané ovoce z léta. Pak se upravují zraněné a poškozené stromy i sady. Už protrhávají drobné hrušky a za moment přijíždí banda a už jsou zase bedny v řádcích a trháme. 

Přijeli jsme sem na půl roku, zůstali jsme více jak čtyři. To asi mluví za vše. Když vzpomínám, uteklo to mrknutím oka. Přitom se tu vystřídala taková spousta lidí (jak dobrých, tak těch co bych do smrti nejdelší kopala do zadnice).

Že prý uteču! Neutekla jsem :o) Že prý na třídění zhubnu! Nezhubla jsem !!! :o) 

Ovšem nějaký ten sval co jsem si myslela, že nemám narostl a to je super. Takže se domů vracím rozhodně fyzicky zdatnější. Což se vlastně hodí, když budeme stavět ten dům, tahat cihle, kolečka s bůhví čím. Tady k silákům nepatřím, ale doma se zařadím do plnohodnotné pracovní posily. Nebudu tou ženskou co neví, co je vrtačka a jak se na ni mění vrtáky. 

Než jsme sem jeli, snažila jsem se být hrozně oduševnělou osobou. Říkala jsem, si práce na farmě je sen. Příroda, člověk nikoho nepotřebuje. Budu pečovat o to, co nám bylo největším darem. 

Jednou jsme narazila na větu, kterou chápu až po pár letech, ale je pravdivá do posledního písmene. 

Každý dreamjob se jednou změní v tvrdou a mnohdy smutnou realitu.

Proto právě teď. Je zima, brzo tma. Na člověka padá období přemýšlení. Klademe si otázku, zda je šťastný právě tam, kde je. 

Položím Vám otázku. Už jste někdy vedli rozhovor ať už s někým nebo jen sami se sebou, co byste dělali, kdyby jste vyhráli v loterii? Pokud ne, tak jste zřejmě maximálně šťastní lidé. A to je dobře. 

Já osobně jsem nad tím přemýšlela několikrát a i s obrovskou spoustou lidí. Na jednu stranu je smutné, že nám v tolika snech brání taková hloupost jako peníze, nicméně je to realita dnešní doby a s tím se nedá nic dělat. 

Když dám stranou všechny ty jachty, domy na Floridě, sruby v Kanadě a vlastní tryskáč. Je tu jeden sen, který ve mě hlodá. Na který si kolikrát říkám, že mám, ve kterém trávím dlouhé hodiny, když mi v práci neletí čas. Vybírám do něj nejmenší detaily. V podstatě je plně vybaven. V mé hlavě. 

Vlastní kavárna - bar. 

Takové zvláštní místo, kde byste dostali tu nejlepší praženou kávu od obsluhy v lněných zástěrách, samozřejmě s domácím pečivem za zvuku této písně.

Abyste si ji broukali cestou do práce s úsměvem. 

Nicméně, na to stejné místo byste se vrátili po páté hodině odpoledne. S kamarádkou , kolegyní, na rande.

Na sklenku proklatě dobrého vína a tentokrát, místo čokoládového croissantu, který se vzduchem linul ráno ... cítíte domácí pizzu a sýrové tyčinky a do uší Vám zní.  

Rozepsala bych se víc, ale tak nějak cítím, že bych chtěla, aby to ještě na chvíli zůstalo pouze mým snem. Nestojím o řeči, že se takový podnik nechytne a že stojí spousty peněz. Já stejně ráno v práci nasadím zástěru a půjdu Vám do kuchyně zadělat těsto na můj milovaný mrkvový dort, který bude dnešní specialitou. 

Tohle je pro mě trošku kouzlo zimy. Sním. Sním častěji než jindy. A snít se má. Nenechte se od něj odradit. Má kavárna - bar je na mém wishlistu i nástěnce ... a bude tam třeba ještě v domově důchodců a nebo se jednou na blogu objeví adresa s otvírací dobou. A když se tak koukám na ty svoje svaly. Zvládla bych i rekonstrukci nějaké staré ruiny :o)