Zavzpomínat, obrečet si, milovat.

Dnes se s Vámi podělím o mou největší slabost. 

Jsem fascinována lidmi, kteří tvrdí, že láska neexistuje. Že dnešní svět už pravou lásku nezná a že vše, končí dřív než začne. 

Nesouhlasím. 

Milovala jsem ho, byl to můj nejlepší přítel, duchovní rádce, moje slunná stránka a ve špatných dnech důvod proč žít. 

Vzpomíná se mi na něj těžko. Nemůžu na něj myslet bez toho, aby moje oči propukly ve vodopád. Myslím, že takto nějak se vzpomíná na lásku. 

To, že milovat máte jen partnera je podle mě sice krásné gesto, ale nemožné. Alespoň pro mě. Miluju svého přítele, ale rovněž miluju svojí maminku, taťku, bratra a sestry, miluju slunné dny, dobrou knihu a horký čaj s medem. Miluju zahřátou postel a jablečný kompot. Miluju fotky z dětství a miluju dny, kdy venku prší a já nemusím vytáhnout paty z domu. Miluju Sunny, milovala jsem Cedrika a nikdy nepřestanu milovat Artura. 

No, kdo by ho nemiloval?

Je těžké se v dnešním světě soustředit na věci, co opravdu milujete, protože je tolik věcí, tolik ošklivých a otravných věcí, které nám znemožňují se pozastavit nad šálkem kávy, protože ji ráno  musíte honem vypít, než odejdete do práce nebo třeba otevřít Vaši oblíbenou knihu, protože se k ní dostanete až po tom všem a jste rádi, že padnete do postele a usnete. 

Stojím si za názorem, že v životě se má vyzkoušet VŠECHNO. Ale společnost je tak pohlcena vším tím, co většina považuje za špatné, že menšina se ani neodváží se do toho pustit. Příkladem toho je, když byli za válek zakázaní jistí autoři. Proč? Protože většina se rozhodla, že to není to správné, a tak menšina neměla šanci se knihám dostat. Smutné. Dnes to tak je s mnoha věcmi, ale s těmi opravdu špatnými ne. 

Ale to jsem hrozně moc odbočila, to je tak, když člověk píše s chutí. 

Byly dny, kdy jsem si myslela, že něco, něco tam nad námi je. Pár měsíců po smrti mého nejlepšího přítele jsem byla na dlouhé procházce se Sunny, bylo léto, tak devět večer, takže krásně ještě světlo. Když v tom se k nám řítil pejsek, větší než Sunny, černý. Říkala jsem si, že to bude průšvih, protože naše Sunny nesnáší jakéhokoli psa, kromě Coopera a kdysi Artura. Jenže když k nám pejsek přiběhl, Sunny se k němu přitulila a  on bez vodítka šel s námi. Na jedné cestě se oddělil, ale ani ne za minutku byl zpátky. Došel se mnou až domů. Stál u našeho domu a já na něj nevěřícně koukala. Vypadal jako Artur ve větším provedení. Brečela jsem jako želva a on si ke mě sedl a položil mi hlavu na nohu, já ho jen škrábala a ptala se sama sebe, jak je tohle možné. Nerozuměla jsem tomu. Když kolem procházela paní s pejskem, pes se na ně rozběhl a málem pejskovi ublížil. Ale já musela jít, tohle na mě bylo moc. Hrozně jsem si přála, aby to něco znamenalo a možná pořád věřím, že mě Artur tam shora hlídá, a že jednoho dne, až se za ním dostanu a my se znova sejdeme, mi řekne, jestli to tak bylo nebo ne. 

Kdybyste mě teď viděli jak brečím. 

Co tímto chci vlastně říct? Že i když jsem o něj přišla, i když jsem si myslela, že život bez něj bude stát za nic, tak nějak svou vlastní vírou v něj věřím, že tady je, že mě hlídá, že mi pomáhá se rozhodovat. On se stal mým životním průvodcem a já mu hrozně moc věřím. A ať to zní jakkoli ujetě, myslím si, že lidi i v dnešní době potřebují víru. Víru v něco. Aby mohli dál fungovat. Aby je to motivovalo dělat něco, co chtějí. 

První společná

Dnešní čtení muselo být pro vás matoucí. Ale já věřím,že když se na to pokusíte podívat mýma očima, pochopíte o jaké lásce a víře mluvím. Opravdu stačí jen věřit. 

A Tobě Arty. Mávám. Miluju.. Vzpomínám. 

Krásný den vám všem.