Osvětimská knihovnice- "recenze"

Osvětimská knihovnice... po dlouhé době jsem se vrátila zpět k tématu, které mi dlouhou dobu nedalo spát- Druhá světová válka. Kdo mě alespoň trochu zná/znal, ví, že jsem byla tímto tématem z historie naprosto posedlá. Přečetla jsem nespočet knih, viděla nekonečně mnoho dokumentů a filmů, podle skutečných událostí, dokonce jsem byla navštívit Osvětim.

Tolik jsem na toto téma studovala a zkoumala, až jsem se dozvěděla a dobádala k takovým věcem, které se z učebnice dějepisu nedozvíte. A tak jsem po dočtení knihy 'V pekle plynových komor' před loňskými Vánocemi, odložila toto téma k ledu s tím, že už mi způsobilo již dostatečné trauma na duši.

Tématem jsem byla posedlá proto, že se mi zdálo, že to není zase tak dávno, co se tato hrozná válka událo a přesto o tom nikdo nemluvil. V dějepisu se tomu nevěnovalo víc než pár hodin a nikdo z rodičů/prarodičů nebyl rád, když jsem se na toto téma zeptat, pro ně byla rána ještě příliš čerstvá a naopak v jejich generaci se nemluvilo skoro o ničem jiném.

Když jsem si při návštěvě knihkupectví, kde sestra pracuje četla popis této knihy, po dlouhé době jsem si řekla, že bych si ji mohla přečíst.

A tak jsem s ní najednou seděla doma a čekalo mě 450 stran osvětimské noční můry, ale to už jsem moc dobře věděla. Po dočtení knihy "V pekle plynových komor" jsem zažila spousty nocí, kdy jsem nemohla zavřít oči a nebo se mi zdály příšerně živé sny.

Antonio G. Iturbe na konci knihy popisuje, jak se k hlavní hrdince knihy vlastně dostal a musím uznat, že taková aktivita se mi ze strany autora moc líbí, navíc hlavní hrdinka, co si budu nalhávat, je i v 80 letech prostě úžasně silná.

Kniha začíná vyprávěním mladé Dity, která se do Osvětimi dostává v prosinci 1943 z Terezína, spolu se svou maminkou i tatínkem. Tehdy nebyla žádná selekce a všichni spolu prošli do rodinného tábora. To Dita ještě vůbec netušila, jakou bude v rodinném táboře, na bloku 31, hrát důležitou roli, nevěděla, že jí bude v patách šílený doktor Mengele, ani to, že vzor všech dětí na bloku 31 není jen tak obyčejný židovský učitel tělevýchovy.

Kniha ale nevypráví příběh pouze o Ditě. Vypráví mnoha příběhů, například příběh lásky mezi mladou židovskou dívkou a členem SS Viktorem, který naplánuje společný útěk z Osvětimi, ale tím naprosto nejšílenějším způsobem na světě.

Vypráví také příběh Rudyho, zapisovatele z Osvětimi, který se taky nesmírně zamiluje do židovské slečny, kterou ale nemilosrdní nacisté odvedou do plynové komory a Rudy ztrácí chuť dělat v tomto pekle více, a také se rozhodne utéct.

Kniha mě chytla a už nepustila. Chvíli jsem byla zklamána kombinací příběhů a jejich následným doplňováním, ale nakonec jsem u knihy seděla dlouhé hodiny a vžila se do příběhů a situací, které mě donutily:

• zadržovat dech na tak dlouho, až se mi udělalo zle
• plakat
• zuřit
• cítit tu hroznou prázdnotu v žaludku, kterou museli při každé ztrátě cítit
• soucit kvůli jejich hladovění a únavě

Kniha skončila, já v ložnici očima zkontrolovala přítele i psíka, oba je pořádně objama a vlepila jim obrovskou pusu. Jsem doma, všechno je dobrý.

Autor napsal knihu nakonec skvělým způsobem. Dobře se mi četla, i přes její těžké téma. A tak si Osvětimskou knihovnici v hlavě zasouvám do bedny s knihami a filmy o Třetí říši, které mám za sebou a bednu zavírám a zakládám někam do kumbálu mojí mysli.

Nesmíme zapomínat na to, co se dělo, protože nikdy nemůžeme vědět, co nás potká. A proto by si každý měl alespoň jednu takovou tu knihu přečíst. Věřte mi, je to těžké číst a myslet na to, ale pokud někdo, kdo to vše prožil, byl schopný nám to vše předat, tak to musíme udělat. Třeba to změní pohled na svět spoustě lidí. Protože nelogická a bezmezná nenávist a závist může a už jednou vedla ke zkáze...

Tak a příště zase s nějakým románem!