Vzpomínka, která zahřeje u srdce.

Ze svého dětství si pamatuji spoustu věcí a jedna taková krásná vzpomínka, a není jediná, se odehrává v kuchyni mojí babičky, jenom já a ona.

Pokaždé, když jsem u babičky trávila nějaký čas, milovala jsem to. Byla to taková ta klasická babička, která byla krapet při těle, která ve dne ráda vařila a pekla, vyprávěla příběhy, zpívala a dávala rady do života a v noci, po té, co Vás uspala, si četla časopisy a luštila křížovky.

Každé ráno, když jsem se probudila, už seděla v kuchyni za stolem, pojídala chleba s máslem a sypaným sýrem a zapíjela tu velkou sklenicí mléka. Když si mě všimla ve dveřích, po nesmělém úsměvu a pozdravu, už mi jmenovala varianty toho, co bych mohla zdlábnout ke snídani. Mezitím však už stlala postel a oddělávala závěsy z oken, za kterými se jako každé ráno v krmítku cpali ptáčci zobem.

Babička byla vždycky malinká, i v době, kdy jsem byla ještě malá, mi přišla jako trpaslík. Ale to co dělala, pro mě byly velké věci. Po snídani jsme seděly na kanapi a hrály jsme spolu žolíka, samozřejmě, že tu dětskou verzi, kdy můžete kdykoli vyložit na stůl a kdykoli si vzít z hromádky karet. Při hraní jsme s babičkou přemýšlely nad tím, co bude dneska na oběd. Babička měla neuvěřitelný talent mluvení o jídle, měla by pracovat v léčebnách pro anorektičky, dokázala totiž mluvit i o tom nejhorším jídle, jako o největší lahůdce a specialitě na světě, že Vám v okamžiku teče slina po bradě.

Když vařila tak u toho vždy zpívala, české nebe slovenské staré písně a já jsem byla nadšená, učila jsem se je tak ráda a tak moc, že si je pamatuju ještě dodnes, ne celé, ale jejich části. Právě proto jsem se rozhodla napsat i kousek o mojí babičce, protože i po těch letech jdu ze schodů a začnu si zpívat něco, co jsem několik let už neslyšela a i když už se v dnešní době s babičkou nevídám, tak mi písničky, které mi zpívala, zůstávají v hlavě, jako by to bylo včera.

Po této babičce se jmenuji, vždy jsem na své jméno nadávala- Anna. Ach jo, v Česku jsou na toto jméno všechny sprosté písničky. Ale potom:

https://www.youtube.com/watch?v=jkgF_oXWvkM

Babička uměla úžasně vařit, ale měla jedno TOP, které se nikdy nikomu už nepovedlo přebít. Vařila vývar tak hustý,  že se v něm dala postavit lžička, ale přitom chuťově dokonalé, vůbec ne přeplácané. Tak jsem si na to vzpomněla, když mi nedávno mamka v mrazáku nechala MINIkuře, ano opravdové minikuře, že si z něj mám udělat polívku a odjela za přítelem.

Když pomineme fakt, že jsem polévku dala vařit a zakoukala se do filmu a úplně na ní zapomněla (měla bych zdůraznit, že to byla moje první polévka, kterou jsem vařila a nebyla jenom z kostky), tak se nějakým zázrakem na konec povedla a chutnala přesně jako od babičky. Takže jsem z nostalgie udělala i sypání místo nudlí a cpala jsem se jí celý víkend.

Už je to nějaký ten pátek, co s babičkou nejsme v kontaktu a asi už ani nebudeme. Nějaké neshody nám to prostě už nedovolí, ale já si ji hodlám v hlavě uchovat takto, jako babičku, která mě jako malou krmila na okně úžasnou polívkou a která pekla desítky kil cukroví každým rokem.

Tím chci říct jedno. Dlouho jsem pátrala po něčem, co bych mohla sepsat, co by byl trhák a každý si to zamiloval. A pak mi došlo, že to nejdůležitější a nejlepší, co můžu napsat už v hlavě mám.

Ne každý rád vzpomíná.. někdy je to přínosné. 

Tak jsem si zavzpomínala a upekla si něco podle babičky. 

        Půlměsíčky

       Těsto

• 120 g másla
• 120 g polohrubé mouky*
• 100 g cukru
• 3 vejce
• 4 lžíce kakaa

*ani vlastně nevím, proč jsem tam dala polohrubou, ale pamatuju si nějakou "přednášku" od Báry a možná i od mamky, že polohrubá na pečení je vždycky v pořádku :D 

        Poleva

• 200 g moučkového cukru
• 2 lžíce vody (s tímto opatrně!!!)
• 1 lžíce citronu

Povedlo se, třikrát hurááá! <3