Čas se neptá, ten prostě běží.

Dneska jsem si ukradla chvilinku a než se zase vrhnu v 15:00 hod. do pracovního procesu, tak jsem se rozhodla napsat pár řádků o tom, na co posledních pár dní myslím. 

Je 30. srpna 2016 a já si chystám svačinu do práce a přemýšlím, kterým autobusem se v noci svezu domů z práce. A tak mě napadá myšlenka toho, co se dělo před čtyřmi lety. Je to přesně čtyři roky, co se mi nechtělo spát, bylo mi zle a byla jsem částečně natěšená na to, co to vlastně na té střední škole zažiju. 

Hádám, že teď všichni studenti a žáci protestují a nechce se jim do školy. Nám se taky nechtělo, ale upřímně, co bych dala za to, kdybych mohla 1. září 2016 zase usednout do lavic se svou třídou ze střední. Následně měsíc trávit diskutováním o tom, co jsme o prázdninách dělali, kde jsme byli, s kým jsme randili, a tak dál. 

Byly to přesně čtyři roky, co jsem se vídala pravidelně se svou skupinkou 7-8 dalších studentů a společně si užívali ty středoškolské léta. 

Já se jim tedy upřímně omlouvám, jestli v tomto článku nebudou chtít zmíněni, tak to určitě smažu, ale věřím, že jim to vadit nebude. 

Bylo nás osm a byli jsme každý úplně jiný, ten první den, pane Bože :D. Kdyby nás někdo viděl, tak by se dobře pobavil, takové děti a najednou o pár let starší klučina s dlouhými vlasy, vedle kterého Tomáš ani nechtěl sedět. A nakonec? Vyklubal se z něho jeden z nejlepší lidí, co jsme mohli potkat. 

Netrvalo to ani měsíc a už jsme se bavili všichni společně. A rok na to? Jsme byli všichni nejlepší přátelé. Nemohli jsme se dočkat rána, kdy vběhne mezi tu naší smečku a povíme jím všechno, co se nám v životě stalo. 

Naše třída vypadala jak pokojíček. První rok, jsme si ho polepily s holkama plakáty s One Direction a Justinem Bieberem. Kluci z toho málem onemocněli, ale nakonec si asi zvykli, nebo to uměli dobře zamaskovat, že je to štve. 

O rok později už byla "vytapetována" balícím papírem, na kterém visely naše fotky a vzadu jsme měli ze dvou lavic (protože my jsme jich opravdu moc nepotřebovali) udělaný čajový koutek. 

Slavili jsme spolu narozeniny, Vánoce, prostě všechno. S radostí jsme se potkávali i po škole, na kávu, později na pivo a na diskotéku. 

Navzájem jsme si pomáhali úplně ve všem, jak se školou, tak mimo ni. Když byl někdo nemocný, tak jsme mu ve škole nahráli nějaké vtipné video a poslali mu jej, aby se brzo vrátil.

Moje střední byla dar. Nemůžu tvrdit, že se budeme vídat do smrti, ale bylo by fajn se občas viděl, protože bylo určitě více dobrých a skvělých chvílích, jak těch mizerných.  

Dotáhli jsme to spolu do konce! 

Takže první bych chtěla vzkázat těm, co jdou na střední a bojí se, ať se nebojí. Může to sice skončit katastrofálně, ale může to taky skončit, tak jak u nás.. 

A teď těm mým už po světě rozprchnutým. Ať se vám daří. A snad najdeme zas nějakou tu chvilinku někam zaskočit. Ale 1. 9. 2016 si na sebe alespoň vzpomeňme ! :D 

 (prozatím naše poslední foto!!!)