Ticho před bouří.

Blíží se nám sezóna. 

Asi si říkáte čeho? Nemyslím ani plavkovou a ani sezónu dýňového latté. 

Hruštičky na stromech pomalu ale jistě dorůstají a to značí jediné .... brzy to vypukne. 

Je to zvláštní období. Celý rok se tu nějak potácíme a jsme zalezlí do svých ulit a zaběhlých systému. Ale na pár týdnu se tu jednoduše obrátí vše vzhůru nohama. Myslím to skutečně doslova. 

Z 10 lidí je nás tu najednou 60 až 70. 

Pobíháme, křičíme, grilujeme, tlačíme se o 3 záchody, 4 sprchy, 1 troubu, dvě pračky, 20 talířů a především o co nejvíc nasbíraných beden. Být první v sadu .... první v řádku .... první u stromu ..... první nastartovat traktor. Pak být první na pauze ... první na farmě .. první ve sprše .. první v pračce .... a tak to vlastně pokračuje min. 6 týdnů. 

Proto si to teď užíváme nejvíc. Je teplo. Ticho. Do práce v tílku, ale stále čas na to si umýt nádobí a mít si čím namazat chleba. Nehlídat Coopera zda není někomu zakousnutý v nohavicích, nebo nečůrá do gumáků. 

Práce v zahraničí není sranda. Tohle mějte na paměti když někam jedete. Mějte to na paměti až Vám někdo poví, že pracuje v zahraničí. Nedivte se, že se blbě šklebí když mu povíte, že byste si to hned vyměnili, jelikož u Vás v práci je to děsná nuda. Nevíte o čem mluvíte! Tady se po hádce se spolupracovníky neseberete k mámě a nedostanete rozhřešení. Ale jdete spát a ráno s těmi stejnými lidmi pracujete a plníte společnou bednu. 

................

Naučila jsem se tu poslouchat sebe sama. Na úplném počátku jsem měla hlas malinký, tichý jako myška. Zranitelná jsem byla každým milimetrem svého těla. Dnes .... mám hlas jako lev, narostlo mi brnění a na bojišti nechám krev. Za to jsem a budu vždy vděčná. Za rozhodnutí, možnost tu být a naučit se. 

Když něco skutečně chcete - jde to. Jste ve skutečnosti daleko silnější než si myslíte. Vydržet se dá i to, co se na první pohled zdá nemožné. Musíte do toho dát, ale všechno. 

ufff ... tak teď sedíme, šoupeme nohama a vyhlížíme ty autobusy. Tohle je naše 5té vyhlížení. Patříme tu už mezi veterány. Musím se smát. Kdo by to byl řekl, když jsme tu první rok přijeli, nevěřila jsem si, že bych tu mohla vydržet půl roku. 

Byla jsem slaboch, naivka? Nebo jsem si jen potřebovala vytvořit pomyslný zlom? Kdo ví. Dnes je to úplně jedno. Jsem tady!  

Chystáme si výlety. Věříme, že na ně bude energie. Vytratit se z farmy a užívat si místa, kde budeme jen okukovat a sbírat sílu. Naprosto ideální pro období které se zrovna blíží. 

A na jednom jsme byli už o víkendu.

Den Haag 

naše nejmilejší město v Holandsku. Proč? Je to zvláštní, ale asi na to neumíme odpovědět. Něco mezi nebem a zemí, kde se prostě cítíte skoro jako doma. 

 .... po pár kilometrech v nohách zasloužená odměna. 

Jak se Vy díváte na práci v zahraničí? Už jste zkoušeli?