Opatruj svou bublinu.

Už jsme skoro na konci. Nebo v půlce?
Tady vlastně nikdo neví dne ani hodiny. Jen se tak snažím s každým dalším hotovým sadem odpočítávat, že by se ona sezóna mohla blížit do finále.
Jedno vím ale naprosto jistě. Nikdy si nebudu myslet, že mě nedokáže nic překvapit. Tohle je vlastně naše pátá sezóna a každý rok je to něčím jiné a něčím naprosto divoké.

Klasicky mi bylo jasné, že nás tu bude hodně. Tlačenice ve sprše, neuklizená kuchyně, jelikož se sotva utře linka hned za zády už tam někdo prská olej. Černá díra pro toaletní papír, který se donese a za hodinu se po 24 rolích prostě slehne zem. Podobná nadpřirozená síla v momentě, kdy někde zapomenete (položíte si) jídlo nebo alkohol.

Já si dávám na ostatní pozor. Většinu času se tu jen tak nějak procházím, koukám. Nehledám kamarády ani nikoho s kým zabít čas a klábosit o hruškách než se mi uvaří voda na těstoviny.

Naprostá většina mě tu pozná, ví jak se jmenuju, ale můj hlas neuslyší klidně po celou sezónu. 

Řekla bych, že konkurujeme těm nejlepším reality show. Jen na to ještě nikdo nepřišel. 

.....

Tohle nikde neříkejte, na kameře fakt vypadám jako pitomec. 

Myslím to ale naprosto vážně. 

Kde jinde totiž potkáte takový mix lidí u jednoho stolu?
Hrobníky, dlaždiče, stavbyvedoucí, prodavačky, uklízečky, farmáře, kriminálníky, ex strážce zákona, studenty vysokých škol, rybáře, tanečnice, učitelky jógy nebo i mámy na mateřské.

 Ovšem tady je vlastně úplně jedno, co děláte doma. Všichni stojíme u stejného stromu a plníme naprosto stejné bedny. Jen příběhy PROČ se liší. 

Skoro každý rok se ale stane jedna zvláštní věc. Pár, já říkám ,,speciálních,, lidí z toho velkého různorodého kolektivu jednoduše vyniká a zaryjí se Vám do paměti. 

Totiž ve chvíli, kdy zjistíme, že chlapec, pracující o dva řádky vedle a o metr vyšší než ostatní, byl v kriminále za ublížení na zdraví, Vás prostě donutí zamknout dveře ikdyž jdete jen pro máslo do ledničky. 

Dalším takovým zvláštním projevem je sobota. Já vlastně ani nevím, jak ji popsat, jelikož sama tomu asi za ty roky úplně nerozumím. 

Pracujeme i v sobotu a neděle je náš jediný volný den. Možná se za celý týden v lidech hromadí spousta emocí, kterým nedávají průchod a s vidinou toho volného dne před sebou to prostě všechno praskne. Kdo se v sobotu neopije, jakoby vlastně ani nebyl. Chápete to? Jediný den volna a oni jej dají dobrovolně kocovině a ztracenému dopoledni. 

Já si nejraději zalezu pod peřinu po horké sprše a pustím Harryho Pottera :o) Zrovna včera jsem si takhle hned po práci zdřímla, vzbudila se v jedenáct a háčkovala až do půl čtvrté do rána. Jen jedno vyrušení bylo, když o půl druhé ráno slyším, jak je někdo na chodbě. Vzápětí bouchá na dveře a lomcuje klikou, že nemít v tu chvíli zamčeno, nevím kdo by se mi válel na podlaze. 

To pak myslím na domov, na sousedy které znám, na linku 158 a kuchyňské náčiní. 

Svou bublinu je potřeba chránit. Z těchto zkušeností totiž vím, že jakmile dovolíte kde komu aby Vám do ní nalezl už těžko jej vyhazujete. Možná Vám ji jenom zašpiní nebo pošlape. V tom horším případě ale vytvoří díry a pak se jimi vrací zpátky když to nejméně čekáte a chcete.  

Koukám kolem sebe a myslím, že nastal čas připravovat se pomalu na zimu. Letos jistě vynechám recepty s dýněmi. Ale hruškový koláč s pudinkem by se sem myslím celkem hodil. Co Vy na to?