(ne)Daří se ....

Dnes jen velmi krátce. Osobně. Nebo o sobě? 

Abych to shrnula ..... jako správná blogerká jednička jsem přišla o dvě základní věci k produktivnímu vytváření svého amatérského tvoření. 

Foťák zůstal v Holandsku (jsem hlava děravá) v našem krásném apartmánku a dnes mi pro jistotu přestal fungovat adaptér k počítači.

Takže tak nějak sedím v koutě .... koukám do blba a piju víno. Ano, naprosto bez výčitek popíjím sklenku červeného a hřeje mě u srdce. (mezitím děkuji bohu a mé úžasné švagrové i švagrovi, že mě vytáhli z této technické kaše)

Nechci být závislá na technice, ale taky si nebudu nic nalhávat, uklidňuje mě. Je prostředkem pro mé druhé já.

A to se mi líbí. Vyhovuje mi to. Už mi ale tolik nevyhovuje, když nefunguje jak potřebuji. Navíc, ji nerozumím. Takže jsem naprosto bezradná při sebemenším problému, který se mi tu naskytne. Momentálně je mi víc než jasné, že až přijde doba robotů (a ona přijde) a ten můj domácí kamarád se mě rozhodne zabít, nebude to se mnou mít těžké.

Včera jsem byla u našich. V horách. Doma. 

Většinu svého času v autě spím. Ale když jedeme do Jeseníku a obzvlášť v zimě, kochám se. Nabíjí mě pohled na kopce. Zasněžené.

Všimli jste si někdy, že pohled na zasněžený les z výšky, vypadá jako plech plný pocukrovaných vosích hnízd? Nádhera. 

Asi právě proto, že jsem dnes plná nějaké té nostalgie, radosti, že jsem byla doma. Jela kolem základní školy, vzpomínala, jak jsem z ní devět let chodila. Místo, kde jsem dostala první pusu (tehdy začalo pršet) a dalších mladistvých radostí se s Vámi podělím o jednu srdeční věc. 

O vánoční básničku, kterou se mnou můj táta skládal v šesté třídě. Byl to obyčejný domácí úkol, ale my jsme se do něj spolu ponořili naprosto bezhlavě a do noci skládali tu nejúžasnější věc, kterou si pamatuji do dnes. A to už je více jak 15 let. 

Tou se s Vámi dnes rozloučím. Není totiž co více k ní dodat. 

Je jako já, jako můj táta. Jako naše dětské chvíle, spolu. 

Dobrou noc, lesní kamarádí. 

Vánoční balada

Já bez zbytečných obřadů

povím Vám jednu baladu. 

O tom, 

jak loni v prosinci, 

když my byli doma 

a psi v psinci.

Uhodil mráz a napadl sníh, 

táta se mračil

a mě přešel smích, 

Co asi počne si, zvěř lesní.

V lese se netopí 

a k nám nesmí. 

Má tam co žrát?

A netrpí hladem?

Vždyť přece ke spaní, lehá si na zem.

Až ve dnech svátečních, před koncem roku, 

táta se odhodlal k ráznému kroku. 

Do lesa valí se buldozer s radlicí, 

těžce se prodírá sněhovou vánicí. 

Za ním hned auto, 

s vozíkem obilí, 

srnky a jeleni, 

zda-li to přežili.

Zvěř stojí opodál, utíkat nemůže. 

Věří teď myslivci, 

nestřelí, pomůže? 

Vše v lese utichlo, 

zvěř může žrát.

Dnes půjde do houští bez hladu spát. 

Jen malá srnečka čeká a s těží, 

pochopí proč máma pod smrčkem leží. 

Byla už stará, mráz ji vzal síly, ¨

už si ji odnesly zpět lesní víly. 

Pospíchej maličká, 

spěchej už jíst. 

Až zima obrátí další svůj list, 

a ty budeš zas uléhat do bílých peřin. 

ty budeš mámou, 

a tomu já věřím.