být hmotně šťastní?
Dnes se rozhodla uklízet některá pořádně zaprášená místa v našem bytě a musela jsem se sama sebe zeptat, co mě dělá šťastnou?
Jsou totiž věci, ke kterým máme citový vztah a nějaký zvláštním způsobem cítíme, že je potřebujeme, že jsou kusem nás samotných.
Já jsem ale potřebovala tyhle kouty pořádně vyčistit.
Ač vím, že jsou to věci kolikrát krásné a že jsem je dostala od někoho, koho mám ráda a je mi blízký nebo jsem za ně já sama utratila peníze, musí pryč.
Už mi totiž nedělají radost. Nýbrž jsem se pod nimi dusila. Jednou ráno jsem se vzbudila a zjistila, že nechci nevědět, kde co mám, kde leží nějaký papír nebo hrníček. Nebo že nemám kde uložit novou knihu.
Věci ke svému životu potřebujeme.
Já budu mluvit sama za sebe. Já věci k životu potřebuji, ráda se obklopuji krásným, třeba i uměním někoho jiného nebo z lásky podarovaným. ¨
Musíme být kolikrát v tomhle k sobě ovšem dosti upřímní a tvrdí.
Když nám ta sada hrníčků leží někde hluboko ve skříni a už rok neviděla světlo ... obejdeme se bez ní a ještě třeba poslouží někomu dalšímu.
Jen si takhle řekněte, zda si jste jisti, že víte co všechno je na dně Vašich šuplíků ... ani ten není bezedný a jednou prostě zavřít nepůjde.
Já jsem vytřídila tři tašky s oblečením do textilu, tašku skutečně rozbitých či poničených věcí, které mi tehdy jen bylo líto vyhodit a pak jednu tašku nádobí, kterým někoho podarujeme, jelikož pro někoho může být víc než potřebné.
Zkuste otevřít alespoň jeden šuplík za měsíc a rozdělit si věci v něm na tři hromádky:
- dělá mě stále šťastným
- udělá šťastného někoho dalšího
- štěstí už rozdalo dost, je čas se s tím rozloučit
A abych nelhala .. záhy jsem byla tohle materiální odlehčení doplnit tím pocitovým. V té nejkrásnější kavárně na Šumpersku. Možná i dál :o)
Dostala jsem výborné Chai Latte s indickým kořením, božskou tartaletku se slaným karamelem a vynikající punč. Chtěla jsem si koupit i jejich plátěnku, nicméně zrovna měli už jen světlé a já tolik touží po černé. O důvod víc se sem vrátit (ne že by jich bylo málo).
A taky se přiznám, že jsem stále koukala po mé oblíbené SPESHL. Je to sranda něčí blog číst dva roky a pak ji vidět na vlastní oči. Nicméně, byla jsem z toho sama dost nervózní, tak jsem nic nedala znát, třeba příště. Tolik ji musím za její blog poděkovat.
Čtěte .. obohatí Vás.
Celkově Vám vlastně radím,
čtěte víc !!!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rády za jakoukoli stopu :o)