Kakaové - obyčejné myšlenky.

Letos je zima skutečně pořádná. Je pravda, že sníh v Holandsku nemáme déle jako dvě hodiny, ale mráz a studený vítr nás nemine. 

Už to bude více jak tři dny, kdy jsme tu naposledy viděli slunce. Trošku mi to připomíná atmosféru filmu Silent Hill. S jedinou odlišností, nepotkáte tu žádnou zrůdu, která Vás chce zabít, maximálně někoho opilého nebo pod vlivem jiné omamné látky.

Znáte takový motivační klišé, že všechno je jen v hlavě? Ona je to trošku pravda. 

V hlavě už jsem si postavila, že jsme tu naposledy a jen na chvíli a tělo přestává fungovat. Absolutně!

V noci se budím i pětkrát s bolestí rukou a po práci spím jako štěně. Už jsem prostě doma! 

Musím přiznat, jsem ráda, že jsem si veškerý materiál na tvoření, háčkování a podobné odvezla. Neláká mě tak vymýšlet si práci a jen odpočívám. Kreslím, cpu se kakaem a fotím.   

Příroda je pro mě nejlepší modelkou. 

Asi se ve fotkách a v tom, co fotím nejraději odráží i má povaha. S lidmi se moc nekamarádím. Nebo jinak, raději se kamarádím s přírodou. 

Uzavřená v sobě a koukám kolem sebe. Navíc, já se musím přizpůsobit náladě přírody a ne si ji stylizovat podle sebe a nějaké představy. Jak se ráno vyspí, taková je. 

Musím přiznat, že se ve mě poslední dobou pere touha začít pořádně psát. Víte myslím, příběh. Skutečnou knihu. Mám tolik nápadů. Odrazuje mě asi jediná věc. Nepřijde Vám, že se dnes roztrhl pytel se spisovatelkama? Jestli se jim takhle dá vůbec říkat. Je to jednoduché, sesmolit 150 stránek z toho polovina jsou fotky a vydáváte. Jsem si jistá, že mé nápady nejsou druhý Harry Potter, ale i tak bych na ni chtěla být opravdu pyšná. Ne jen, že se naskytla příležitost a tak vydám co mě zrovna za ty dva měsíce napadne. 

Tohle je život. Máme sny, všichni. Všude je to samé pozitivní a povzbuzující myšlení o tom, jak si je plnit a vidět za vším jen to nejlepší. 

Víte co???? Je ale prostor,  mezi dvěma etapama Vašeho života, kdy něco pomalu končí a to nové ještě nezačalo (u mě je to konec práce na farmě a návrat do normálního života doma) a to je děsně na prd. Člověk je jako bez duše.

Přátelé, ale ani na tom není nic špatného. Je nás víc. To, že nevidíte každý den vše růžově a pozitivně neznamená, že jste nenormální a nemakáte na sobě. A ihned si nemusíte sepsat 10 bodů, jak porazit své slabé já. 

Jen se takové dny hůře fotí na instagram a píšou na blog. Snídáme totiž párky s hořčicí, obědváme čínské polívky a neupraveni žehlíme prádlo u béčkového seriálu.  

Venku je jednoduše hnusně, zima, musím do práce a došla mi oblíbená marmeláda. Jsme jenom lidi a na to bychom neměli zapomínat. I rozmazaná fotka má své kouzlo, je v ní myšlenka, kterou jste chtěli předat dát. 

Kolikrát se bojím, aby nás ta touha po dokonalosti nedohnala někam, kam nemá. 

Mám kopřivku z další fotky bílé komody z Ikea, kelímku Starbucks a matné rtěnky od MAC. 

Snažíme se být všichni tak moc in a odlišní až jsme všichni stejní, nemyslíte? :o) 

Dejte si se mnou kakao a pro jednou si kupte v obchodě to, co se Vám skutečně líbí a ne co teď nosí celý Youtube, abyste přidali další fotku z tisíce.