sama sobě největším nepřítelem

Nedávno jsem se nad něčím zamyslela a s hrůzou jsem došla k jasnému závěru. Můj největší nepřítel je mi celou tu dobu nejblíž a hází mi klacky pod nohy. Kdo by to byl řekl? Myslím si, že většina z nás se tak už někdy cítila. Já poslední dobou pořád. A víte, kdo je ten nepřející Tomáš? Ano, můj vlastní odraz v zrcadle. Sama sobě ubližuju nejvíc a tak dlouho mi trvalo na to přijít!

A jak, že jsem na to přišla?

• !!!znáte ten pocit, když přijdete domů z práce, fláknete taškama do rohu místnosti a celí zničení, ještě v oblečení se vyvalíte na gauč nebo postel a myslíte si, že tohle je konec dnešního dne. Takhle prostě usnu a vzbudí mě ráno zase ten proklatej budík, abych si to mohla dát zase znovu a pořád dokola být nevyspaná a nevyspaná!!!
• !!!ten pocit, když sedíte u počítače, hlava Vám chce prasknout a Vy přitom vůbec nevíte proč. Vždyť přece celý den pijete, měli jste dvě kávy a těch 30 minut na čerstvým vzduchu. Ňah, to přece musí stačit!!!
• !!!a když si večer lehnete do postele, buď usnete jako želva bez toho, abyste druhou nohu na postel vůbec dostali a nebo ležíte do noci a přemýšlíte nad ničím, ale stejně se Vám zdá, že v té hlavě máte tolik a tolik věcí!!!

Víte co to je? Vaše hlava proti Vám kuje pikle. Normálně jí jednu vrazte (myslím to obrazně, PROSÍM NEBIJTE SE PŘED ZRCADLEM). Já to udělala. Strčila jsem tu línou, protivnou a věčně nespokojenou mě do pytle a zahrabala ji do imaginárního hrobu. Ať si svoje negativní myšlenky a poznámky nechá pro sebe a třeba se z nich užere. Já už ji nechci vidět.

A tak se začala měnit spousta věcí. A víte proč? Protože na mně záleží, a to je něco, co sice neslyšíme každý den, ale měli bychom si to opakovat, protože to prostě potřebujeme vědět. Musím vědět, že i když ráno vstáváte do práce a po ní nakoupit, jako každý jiný den, potom máte ještě spoustu času pro sebe. Když si nepůjdete hned po práci dát dvacetiminutového šlofíka, který se vždy záhadně promění v minimálně hodinového, tak máte čas. A na co? Na cokoli chcete. 

• vemte si knížku, sedněte si na gauč nebo třeba do parku a čtěte si. Je to skvělý únik z reality a já ho využívám často. 
• když ráno vstanete, uvařte si tu voňavou a povzbudivou kávu nebo třeba bylinkový čaj, třeba i s sebou do termosky. 
• používejte pravidelně ty drahé krémy, co jste si pořídili, abyste nevypadali jak strašidla. Mám doma drahou kosmetiku, ale jsem líná jí používat, a tak pořád nadávám na pupínky na obličeji a povislé pravé oko. NE. Prostě těch posledních pět minut ráno obětuji a namažu si obličej. I kdyby to nezabralo, jde o ten pocit. 

Starám se o sebe, protože na mně záleží! 

Nedávno jsem strávila dvě hodiny hraní si se svým diářem. Proč? Nevím, dělalo mě to šťastnou, plánovala jsem si, co v dané dny budu dělat, kam si zajdu a taky jsem si trošku upravila, aby pro mě byl ještě perfektnější. A taky jsem si koupila nástěnku. Konečně si můžu své cíle někam vyvěsit, pomůže mi to se v nich orientovat a bude mě to motivovat, když to uvidím i jinde než ve své hlavě. 

Taky mi pomohlo, že jsem poslední dny nebyla sama, když byl přítel v práci, měla jsem doma svojí psí kámošku a byla mi největší oporou. 

Jsou to všechno maličkosti, ale ve finále všechno tohle a ještě další mi pomohly se zvednout z deprese a nervní zóny a začít něco dělat. 

Co dál? Abych se přiznala, jsem už pár dní nemocná, nachladila jsem si nerv na tváři a musela jsem ho držet v teple. Spadl mi spodní ret, oko, ztratila jsem chuť na jazyku a moje ucho taky nefungovalo na 100%. Vypadala jsem jako člověk po mrtvičce a neměla jsem žádnou kontrolu nad svou půlkou obličeje. Pěkně nepříjemná záležitost. Spousta léků a tak. Ale co, ten čas ztrávený sám se sebou mi něco dal. 

Dala jsem se na pití vody. Pro mě je to vážně těžké, jelikož jsem vždy pila sladké minerálky nebo alespoň šťávy. Teď je to voda, nebo voda s citrónem. Samozřejmě si dám ráda čaj nebo i kávu, ale to se nepočítá. 

Neříkám Vám, abyste začali žít zdravě nebo nevím co, jen Vám říkám, že já v tom našla smysl. Začalo jsem se cítit lépe a ve chvíli, kdy bych si nejraději lehla, protože na mě padne únava, tak jdu cvičit a únava mě na několik hodin přejde. Už jsem si i vybrala výbavu na běhání a až bude venku trošku lépe, tak se pokusím soustředit i na to. 

A víte co? Cítím se skvěle, nejsem podrážděná, jím jakžtakž pravidelně a nepřecpávám se, voda mi ze začátku lezla pěkně na nervy, protože mi chyběl cukr, ale začala jsem se cpát ovocem a je to lepší. Cítím se lehčí a ne tak nafouklá. Nechci hubnout. Na to, že mám 20 let a svých 164 cm jsem se svými 61 kg spokojená, jen to nemusí vypadat jako polštář :D. Navíc se pak cítím skvěle a jsem schopná ještě uvařit a uklidit a vyvenčit psa. Všechno si to zapisuju do deníčku a přijde mi, že najednou má všechno smysl. 

Vlastně bych za to chtěla poděkovat jedné šikovné blogerce, české blogerce, a to Péti Elblové. Tuto slečnu sleduji na instagramu pár měsíců a vždycky jsem si říkala. Wow, je prostě pecka, že jde z práce a bez váhání vezme tašku a letí do posilovny. To pro mě bylo nepředstavitelné. Záviděla jsem jí, ale moje líné já bylo větší a chtělo se jen tak válet. 

Pak jsem se ale kousla. Chtěla jsem se zvednout a její příspěvky mě hrozně motivovaly. Je to slečna ve stejném věku a vypadá skvěle, protože si sama sebe váží a to je úžasné. Taky jsem se tak chtěla cítit a tak jsem to vyzkoušela. Pustila jsem si její video a cvičila podle ní. Poprvé mě celkem zničila. Ležela jsem potom jak mrtvá a můj pes se snažil zjistit, jestli jsem fakt neumřela. To byl první nával energie, i když jsem byla zničená, její optimismus a naladění se mi hrozně líbil. Navíc jsem konečně našla někoho, kdo cvičí realisticky. Většinou jsem narazila na videa, kde všichni cvičili jako profíci, já jsem byla za 3 minuty mrtvá a odradilo mě to na další půl rok. Ale to se u Péti nestalo. Motivovala mě, i když mě druhý den všechno bolelo, těšila jsem se na další den, kdy si zase zacvičím, nic se nemá přehánět a nechtěla jsem do toho skákat hopem a cvičit každý den. Tak cvičím ob den a vlastně ty dny, kdy necvičím se těším, až to zase přijde. Teď už si pouštím při každém cvičení 3 videa od Péti. Pokaždé jinak nakombinované a na střídačku, aby mě nebolely pořád ty stejné partie. 

Její videa jsou nabité energií, pokaždé, když řekne: "tak ještě alespoň...", tak se mi chce brečet, ale pokaždé, když to zvládnu mám úžasný pocit a jsem na sebe neskutečně pyšná. 

Tímto jí MOC, MOC děkuji, protože je to jediná osoba na internetu, která měla to kouzlo a povahu a celkově mi předala tolik lásky k tomu, co dělá, že se to stává mým koníčkem. Jsem Ti moc vděčná!

A všem, co se prostě nechce. Já Vás tímto samozřejmě nenutím, jen říkám, že to jednoho dne třeba přijde a bude to skvělé. 

Takže já, moje deníčky, nástěnky, kosmetika, knihy, videa od Peťky a dělání si radostí, třeba nákupem nových hadříků na Vinted.cz, tohle všechno jsou teď součástí nového já a já jsem na něj moc pyšná a těším se kam dál to povede. 

Prozatím je to vše, zatím se mějte a mějte se rádi, protože na VÁS ZÁLEŽÍ.