V noře ... miluju, maluju a začínáme balit.

Nevěřím. 

Proto jsem se rozhodla zase trošku vypsat. Čas letí jako blázen a nám zůstává neuvěřitelných posledních 8 dní na farmě. 

Probíhají úplně jinak než jsme si představovali. V situaci, kdy jsme si řekli, že budeme chodit do práce s úsměvem na tváři prostě není energie. 

Vypadá to asi takhle .. doplazíme se do sadu, ve stavu srovnatelném s náměsíčností odpracujeme a jdeme domů. Za poslední měsíc jsem začala chrápat jako starý dřevorubec. Manžel mě dokonce v noci budí, že nemůže spát. Tělo nám funguje, ale jak to tak vnímáme, hlava už je dávno doma. 

Pomalu ale jistě se nám nora mění ve skladiště. Bez plánů a organizace hromadíme věci na různá místa v domnění, že je v tom systém. NENÍ !!! 

Ze všech sil se snažíme především nepanikařit. Přeci jenom jsme zde byli více jak 4 roky a vědět, že jsou to poslední momenty, je zvláštní pocit. 

Na jednu stranu už se nemůžu dočkat chvíle, kdy postavím na okno doma květinu a roztopíme v krbu. Na tu druhu stranu, přemýšlím nad vším, co mi bude chybět. Není toho mnoho, ale jsou součástí mě. Tou, kterou jsem za poslední dobu byla a na kterou jsem si zvykla. 

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme se chystali na farmu úplně poprvé. 

Měla jsem takový strach !!! Že to fyzicky nezvládnu, že se s Péťou rozejdeme nebo mi tu třeba někdo ublíží. 

Dnes? Po fyzické stránce mi narostly svaly na místech, kde jsem ani nevěděla, že je mám. S Péťou jsme se vzali a to poslední? Snažilo se mi tu ublížit spousta lidí a rovnou několikrát, ale zjistila jsem, že jsem tvrdší než bych si kdekoli doma měla šanci uvědomit. 

Jen jedna věc zůstala stejná. 

Dnes opět stojí s otevřeným kufrem ... sice jedu zpět na místo, kde to znám, ale prostředí bude cizí a za ty roky odlišné a já mám zase strach. 

Naprosto lidský a obyčejný strach. Svou vnitřní povahu bych přirovnala k malému zvířátku co žije v teráriu. Nerada měním prostředí a narušuji svou bublinu. O to víc je tenhle proces pro mě složitější. V srdci se skutečně nemohu dočkat doteku nohou na naši podlaze, ale v hlavě se snažím přemluvit, že se nic neděje a tohle je naprosto normální týden. 

Po příjezdu domů budou články častější. Možná zprvu velmi zmatené, ale i tím si budu procházet a mohou být inspirací při návratu z Vašich cest. 

Zatím si naplno užívám tenhle pohled když jedu na kole z práce. Koneckonců jsme se zařekla, že do své budoucí práce budu jezdit co nejčastěji právě na kole. Autobus totiž nesnáším a kolena budu muset pořádně trénovat. 

Brzy se opět uvidíme. Možná již z fotek plných kopců a vůně kávy na návštěvě u maminky.