Z deníku rozvedeného dítěte I. - VESMÍR

Kapitola kterou jsem pro Vás měla rozepsanou několikrát. 

Vždy jsem si ale myslela, že na ni není vhodný čas, místo. Jenže já chtěla, aby tenhle prostor byl o nás. Úplně. Ať už se mi to kolikrát nebude líbit.

A tak tu jsem. 

Sedím. 

Mám studené ruce.

.

Chci to napsat.

.

Chci to říct.

.

Chci to dát ven.

Už se mluvilo o dopadu rozvodu na dítě. O tom, jak si jde každý za štěstím a o tom, jak je to lepší, než se trápit spolu. Všude se ptají na city malého dítěte. Nikdo se nezeptá toho dospělého. Toho, který nezačal pít, brát drogy nebo si ubližovat. Jednoduše toho ,,obyčejného,, rozvedeného dítěte. 

Vesmír ... 

Psala jsem, že to má být o nás. Úplně. 

Já věřím v sílu, energii. Že to co dáváme nám bude vráceno. Karmu. 

.

Ještě než jsem přišla na svět si se mnou vesmír pohrával víc než bych chtěla. Nebyla jsem obyčejná duše. 

Na jednu stranu mě utvářel proud lásky, štěstí a úlevy ze společných prvních chvil. Dva lidi co se potkali a zamilovali. Na druhé straně nenávist. Duše co rozvrátila a definitivně zničila dvě předešlé rodiny. Ta, která za nimi udělala čáru a udala nový směr. Jiný směr. 

Věřím, že to byl ohňostroj. Věřím, že chybělo málo a svět by se mi nikdy neotevřel.

Díky vlnám, které se ke mě dostávaly se už tehdy utvářela moje povaha.

Jsem introvertní LVICE, která stojí v koutě s knihou v ruce.

Dlouhá léta jsem bojovala s vlastní identitou. S místem. S pocitem, že nikam nepatřím a že cokoliv povím je proti pravidlům. Jak je to možný, když jsem cítila, že je to správně? Dnes jsem ve věku, kdy jsem vděčná za svá rozhodnutí. Několikrát ublížily. Dokonce i těm, které jsou mi nejblíž. 

Moje pocity, ale dlouhá léta nikdo nebral na vědomí. Pokaždé jsem byla tou rozumnou a vyrovnanou. Nikdo se mě nezeptal, jestli se mi vzteky nechce vyskočit z kůže. Jestli se necítím ztracená. 

A já ztratila doslova kus sebe. Klišé? Řekla bych, že každé dítě, které je už natolik dospělé, že vnímá rozvod rodičů Vám za pár let poví, že tím ztratilo kus sebe. 

Moje duše se roztříštila na tisíc kusů. Byla jsem přeci tou stvořenou jen díky síle jejich společné lásky a ta zmizela. Ze dne na den. Ptala jsem se často, jak se to může stát? Řekla jsem si stokrát, že jsem o jejich lásku měla pečovat líp. 

Vím, no teď už to vím, ale dlouho jsem tomu nerozuměla. To, že jsem jim přišla do života na mě nechalo jednu ,,podmínku". 

Hluboko do mě se zapsali jejich vlastní duše. Cítím, kdy jsou šťastní, kdy lžou (i sami sobě) a kdy dělají chybu. Za poslední roky jsem se zmýlila minimálně. Bohužel, a to mě nutí tyhle pocity chápat lépe, mě nemají sílu vyslyšet. 

Věřím, že si cestu najdou. Možná až budou zase oba šťastní, se jim jejich části vrátí a vše bude jak má být. 

Ale to je ještě daleko.

Pokaždé, když se vracím domů a vidím se s rodinou vím, že jsem se narodila správně. Bylo mi dáno o ně pečovat. Ukazovat jim krásu i když je všechno okolo úplně na ho.no. 

Pochopila jsem, že ať už se jim to líbí nebo ne. Seslána jsem byla, abych se stala jejich majákem. 

Každý den bojuju za pevnou půdu pod vlastníma nohama, aby byla dostatečně silná pro případné zachycení někoho z nich.

Hledáme svůj úděl každý den.  

Je jedno jak obyčejný bude, ale poznáte, že je to to správné.

A že mě to kolikrát pěkně štve ........