Zlomený sval.

... už to vím. 

už vím, jak bolí zlomený sval.

jak hluboko může bolest dopadnout.

jak beznadějné je snažit se ji vydrápat pryč. 

kolik slz je nekonečno slz.

kolik objetí je stejně pořád málo, ikdyž mají sílu jako nikdy předtím.

a jak obrovská touha může být po odpovědi na otázku: Proč?

jak obrovská touha je, udělat to líp. 

...................

Zatím je brzo. 

Moc brzo být vděčná za tu zkušenost. Moc brzo na to vědět, že to bylo pro vyšší dobro a vše má svůj důvod. Moc brzo.

Je 24. března a já sedím naprosto nehybně na stejném místě, kam jsem si včera v podvečer po příjezdu od doktora sedla. 

V hlavě mi běží dokola jak na rozbité desce jen jedna věta: Přišla jsem o dítě. 

Přišla jsem o dítě v jedné chvíli. 

Stále vidím doktora, jak mu oči kmitají po obrazovce, jak najednou zvážní, jak mi říká ať si dám pěsti pod zadek, že se mu něco nezdá. 

Jak mi říká, že je mu to líto. 

V první chvíli se mi chce smát. Tohle se děje mě? Tohle se děje přece ve filmech, ne v reálném životě. Na to tu chybí dramatická hudba, obrovská nemocnice a plno pobíhajících prsatých sestřiček okolo. 

Pak si sednu, on odchází za stůl a schovává těhotenskou průkazku, kterou jsem si dnes měla odnést. 

Pořád mluví, je mu to líto, ale jsem mladá a zdravá. 

Najednou to praskne. 

Otočím se hlavou ke dveřím a naprosto přesně si spočítám, že za třemi sedí můj manžel. 

Manžel, který čeká, že přijdu s úsměvem a fotkou naší fazolky. 

Brečím ... a já nikdy nebrečím, před někým. Nikdy.  

Musím pryč. Sestřičky se na nic neptají. Znají tyhle pohledy, moc dobře znají tyhle slzy.

Cesta domů je neskutečně dlouhá. Nesmyslná. Neřekneme si ani slovo. Zastavíme před bytem a sedíme v autě ještě dlouhou chvíli. Jako bychom chtěli znovu nasednout a vrátit se pár hodin zpět. 

Čeká mě celý víkend ... poslední víkend s mým dítětem než mi ho úplně seberou.

Problesklo mi, že nikam nepůjdu. Co mám udělat aby se srdíčko zase rozběhlo? Co mám sníst, co mám do...ele udělat??? 

Nepřemýšlela jsem nad tím, že si to nezasloužím, že jsem přece dobrý člověk. 

Přemýšlela jsem, že jsem byla 10 týdnů něčí máma a najednou mi tu šanci někdo vzal.

Nejbližší rodina věděla čím si procházíme, dodnes jsem za to rozhodnutí, říct jim to vděčná. Dělat, že se nic nestalo nebo že jsem jen unavená a nemám náladu si nedokážu představit. 

Je dobře, když to Vaše okolí ví. Neznamená to, že se o tom musí mluvit při každé návštěvě. Ale ví to a Vy tak máte možnost se s nimi až přijde čas o vše podělit. 

Byla jsem překvapena, že po tom, co jsem s tím naplno přišla mezi rodinu i přátelé, vylezlo napovrch tolik podobných příběhů. 
Jen jsme dost často nuceni myslet si, že je to normální, že je to malý problém a nechceme tím nikoho zatěžovat.
Ale život takový není. 

Kdybych měla spočítat, kolikrát jsem za tu dobu slyšela, že já jsem silná a tak to určitě zvládnu, nestačí mi moje ani manželovi prsty. 

Silná možná jsem, ale jak může někdo vědět, kde je moje hranice? 
V momentech, kdy jsem ze slz a bezmoci byla tak slabá a nebyla schopná vylézt ze sprchy mě nikdo neviděl. Síla Vaši osoby nezmenšuje míru problému, který se Vám stal. 

Nenechme se oklamat statistikou, že je těchto případů hodně. Pokud se Vám to stane, stane se to Vám osobně. Ne jako jedné z osmi. 

Nenechme si vymluvit náš nárok na bolest větami, že mohlo být hůř. 

Když spálíte důležitou večeří, je to to nejhorší co se Vám v danou chvíli mohlo stát. Hlavou Vám neprobleskne, že je na světě někdo, kdo si tu večeři nemůže ani nachystat. 
Je to to nejhorší co se mohlo stát. 

V noci jsme se s manželem ještě dlouhé týdny budili. Tváře promočené a na rukou modřiny s těch nejsilnějších stisknutí. Jakoby jsme se chtěli jeden nacpat dovnitř, do těla toho druhého a uzdravit jej. 

Společná bolest, společný smutek, společně MY. Navždy už budeme vědět, že rodiče jsme už jednou byli. A pro jeho/její duši zůstaneme už navždy. 

A Vy .... Bojujte .... Ale bojujte vědomě ... nikdy nevíte, komu Vaše přiznání zlomeného svalu pomůže slepit ten jeho. 

... všem maminkám a tatínkům .. 

.. v první řadě těm dvou, tří či desetí - týdenním .. 

♥