Cestování dvěma pohledy

Dnes bych s vámi chtěla probrat cestování v autě. Už dlouho jsem přemýšlela o článku, který by nastínil např. budoucím řidičům situaci na cestách. 

Já i moji sourozenci jsme cestovali od malička, a to jakkoli- autem, autobusem, vlakem, letadlem dokonce i lodí. Každopádně se nás samozřejmě cestování autem týkalo nejvíc. 

Dodnes si pamatuji ty ranní hádky, když jsme byly se sestrou obě na základní škole, o tom, kdo bude sedět na sedadle spolujezdce. Aby vám to bylo jasné, cesta do školy trvala autem ani ne minutu. Ale táta to měl směrem do práce, tak proč ne. 

V naší rodině mají řidičák oba dva rodiče a já je za to vždycky neskutečně obdivovala, ale vlastně každého nějak jinak. Táta je chlap jako hora, a tak mi cesty s ním přišly vždy neskutečně bezpečné. Neptejte se proč, prostě to tak bylo. A moje máma? Ženská výšky 1,50 metru, která, stejně jako já, nejde vidět, ale vždy jde zaručeně slyšet? Je jedna z nejlepších řidičů, co znám. Mám spoustu kamarádů, známých, a jiných řidičů v okolí, ale nikdy jsem se s nikým necítila tak bezpečně jako s našima- jsou to prostě hrdinové!

První, kdo se vydal jejich cestou byl samozřejmě brácha, přece jen je o těch 11 let starší. No a před dvěma lety jsem se k nim přidala i já. Praktická zkouška na poprvé, písemná....raději bez komentáře.

RADA pro všechny budoucí řidiče-> Domluvte se se svým instruktorem tak, aby vám napsal zkoušky na den, kdy jste právě neukončili celých 7 dní v práci a nejste
mrtvá/ý a navíc nenaučená/ý. 

Když jsem měla řidičák v ruce, tak jsem hned sedla do svýho novýho auta a jela se projet. Ovšem moje milované autíčko je, stejně jako můj přítel, rodiče i domácí mazlíčci, neskutečně paličaté. A tak jsem stála na hlavní cestě, protože mi nešlo nastartovat, řvala jsem, brečela, jak jsem neschopná a volala tátovi, jestli mě zachrání- neměl čas. Ale jeho klidným diplomatickým hlasem mi vysvětlit, že nervovat se nemá žádný význam. A měl pravdu. Otevřela jsem si okýnko, párkrát se nadechla a nastartovala a ono to šlo!

Každou chvíli jsem posouvala hranice toho, kam si sama zajedu. Jela jsem první jenom do práce, do města, k tátovi (8km). Pak jsem posouvala hranice za kopec, a to až k sestře ( cca 50 km). A to bylo do nedávna mým největším výletem. 

Na začátku roku jsem ale jednou nepřemluvila tátu ani bráchu, aby mě hodili do Olomouce, a tak jsem tu 100 km cestu musela zvládnout sama. Ukázalo se, že tramvaje budou mým velkým problémem. V Olomouci už jsem nikdy sama autem nebyla, za to jsem od nástupu do školy jezdím pravidelně co 14 dní až za Ostravu. K ježdění do školy mi pomohl jeden obrovský výlet, a to naše dovolená na sever Polska.

Když jsme se s kamarádkou rozhodly, že pojdeme do Polska na dovolenou, hledali jsme, jak dlouho bude cesta tam trvat. Navigace ukazovala cca 6 hodin a my se rozhodly, že tedy první půlku odřídím já a druhou ona. Ale nastaly změny: za 1. cesta rozhodně netrvala 6 hodin, ale něco málo kolem 10 hodin, z čehož pauzy byly dohromady tak hodinka. A za 2. celou cestu jsem si odřídila sama. Asi jsem potřebovala vědět, že to dokážu.

Ten den se stalo několik mých řidičských poprvé, a to:

• poprvé jsem jela po dálnici
• poprvé jsem jela za hranice Česka
• poprvé jsem řídila auto s automatickou převodovkou
• poprvé jsem se nebála řídit, když jsem nebyla v autě sama (a proto jsem jela celou cestu)
• poprvé jsem platila na konci dálnice mýtné

V ten den jsem zjistila, že být řidičem je neskutečně skvělá věc. Kamarádka byla skvělý spolujezdec, který dohlížel na příjem tekutin a jídla řidiče a její syn (stejný kreativec jako já), který seděl vzadu, fotil a taky se staral o hudbu. 

Skvělý výlet, který mi kromě všech těch památek a krásných míst dal i dobrý pocit. 

Každopádně jsem se dozvěděla i další věci, a to: 

1. Poláci jezdí rychle jako... hrom!! 
2. Levý a pravý pruh na dálnici? Cože? To je jako "všichni spěcháme, tak se pojďme všichni narvat do levého pruhu až bude ve finále rychlejší jet v tom pravém."- logika asi půlky poláků, které jsem na cestě potkala.
3. Troubit a ukázat prostředníčkem na pitomce, který se vám věčně lepí na zadek a když zabrzdíte (zcela normálně zabrzdíte), tak se rozčílí a troubí, je to nejlepší antidepresivum na světě. (VYZKOUŠENO)

Tak to je pro dnešek vše. Snad jsem vám všechny rady, které jsem vám chtěla předat, namáčkla do tohoto článku a vy z něj budete něco mít. Ale hlavní je: nebojte se řídit, ale řiďte podle vašich možností! Jestli budete doma o 5 minut později bude lepší, než tam nedorazit vůbec.... 

Mějte se krásně!