pondělí 11. března 2019

Cesta k porodu ...


Je hodně příběhů o tom, jak se něco nepovede. A pokud si do hledáčku dáme slovo porod je nekonečné množství katastrofálních případů. které budí strach a nervozitu v každé ženě, které třeba nad mateřstvím teprve uvažuje.

To je jeden z hlavních důvodů proč jsem byla jistá, že Vám svůj příběh napíšu. I takhle to totiž může být a jsem si jistá, že je nás většina. Jen jsou méně slyšet.



Vezmu to pěkně od začátku. 


Celé mé těhotenství bylo naprosto bez problémů. Po prodělaném zamlklém potratu jsem měla neskutečný strach dělat něco víc ba třeba i neobvyklého, ale moje tělo mi dávalo jasné signály, že se nemusím bát a  můžu fungovat zcela normálně. Zvracela jsem za celé ty měsíce dohromady třikrát. Z toho jsem si naprosto jistá, že to bylo jednou ze špatného jídla a podruhé jsem to přehnala s rychlostí vstávání z postele a teplou sprchou.

Při testu na těhotenskou cukrovku mě opravdu natahovalo, ale nakonec jsem to udržela. Takže to se nepočítá. 


Jezdila jsem po práci na stavbu na kole, pekla, vařila. Neměla jsem žádné extrémní chutě. Jedla jsem jak maso, tak sladký a dlouho ze mě byla mamka nešťastná, jelikož na mě nemohla aplikovat žádné babské pranostiky k určení pohlaví.



V životě jsem neměla tak bezproblémovou pleť jako v těhotenství a to, světe div se, jak se později ukázalo, jsem čekala holčičku.
Zato břicho a jeho okolí, které jsem si mazala skutečně zodpovědně už tak slavně nedopadlo, ale o tom zase jindy.

Jsme v rodině čtyři sestry a jeden brácha. Z toho už dvě ségry mají každá po jedné holčičce a ta naše bude dalším členem pořádného gangu.



Začala jsem se pomalu ale jistě připravovat na pořádný pupek. Delší dobu trvalo než se mi vůbec zakulatilo bříško.

Jsem totiž ženská krev a mlíko! 

Všude okolo si ženský nezvládaly zavázat boty, ostříhat nehty na nohou, nasadit ponožky. .... Já jsem neměla problém ani s jedním. Dokonce i ten velký kabát co jsem si koupila na poslední týdny těhotenství jsem ani nevytáhla. Kromě dvou těhotenských kalhot, jsem vlastně nepotřebovala žádné speciální oblečení. Navíc se mi opravdu nelíbí tahle politika. Dáme na svetr nálepku MAMA a řekneme si o tři stovky navíc.

Choďte do sekáčů ... v těhotenství obzvlášť ... ale to Vám říkám pořád :o)

Zařekla jsem se, že tentokrát nebudu nic dělat na poslední chvíli, a tak jsem přibližně od 30. týdne měla vše nachystané. Tašku do porodnice pro sebe i pro malou, přebalovací pult, plenky, veškeré oblečení vyprané a nažehlené, Postýlku v podobě košíku připravenou a zabalenou v igelitu aby se na ni neprášilo.
Vše co jsem pro Emmu měla se vlezlo do těchto dvou šuplíků.


Následující týdny nás čekalo spousta zařizování. Stavba domečku se blížila do konce a my trávili většinu času na cestách. Směr Hornbach, IKEA, Siko ... Z auta do auta. Všude už jsem s sebou pro jistotu vozila tašku do porodnice. Byla jsem tak o dost klidnější.

Termín návštěvy porodnice jsme měli objednaný na 14. února. 

Pěkné datum, přesně to jsem si říkala. To mě ještě ani nenapadlo, že pěkné datum to je, ale budu ho mít spojené úplně s něčím jiným.


Takže místo rad, které se objevovaly na všech portálech a aplikacích. Mějte nohy nahoře a maximálně odpočívejte, jsme si dávali maratón co stihnout nejdřív. A opravdu jsme to zvládli. Kuchyň byla na cestě, spotřebiče taky, koupelny taky ... skoro vymalováno, ještě rychle položit tu podlahu ať můžou přijet montovat dveře. Bydlet jsme měli kde. V našem malém bytečku se místo pro jednoho skřítka v košíku klidně našlo. Ale ... topení je tam jen v kamnech v jedné místnosti, navíc je to celkem vlhký dům a tak se nám nechtělo miminko delší dobu mít právě tam.

Jediný člen rodiny co maximálně odpočíval, jelikož asi už tušil, že toho později moc nenaspí je právě Cooper.


Na poslední chvíli jsme se vrhli na předporodní kurz. A jsem opravdu neskutečně vděčná, že jsme se tak rozhodli a byli na něm oba dva. Poslední lekci jsme dokončili přibližně 10 dní před porodem. To jsme si tehdy mysleli, jakou spoustu času to ještě máme.


Člověk se neubrání myšlenkám na to, jak to asi všechno začne. 

Nesnáším od dětství nemocnice a tak jsem se chtěla jasně držet plánu, že dokud nebudou kontrakce pod pět minut, tak se z domu ani nehnu. Pak tu samozřejmě byla možnost divočejší ... Praskne mi voda v autobuse, ve městě, v obchodě. Začnu rodit ve výtahu (ikdyž žádným jezdím, ale to jsou ty internety), v čekárně, v autě v koloně, někde na poli na procházce... a já budu volat sanitku a manžel mi nebude zvedat telefon.

Teď se tomu všemu musím smát.

V týdnu jsme nakoupili na víkend plnou ledničku. Chlapům na stavbu jsem chtěla vařit kuře na smetaně s knedlíkem a upéct kokosové sušenky.

Sušenky jsem stihla, to jo .................

... celý pátek (ne, nebylo třináctého) ...  jak jsem byla u doktora, ještě koupila dárek co mi chyběl na velkou oslavu narozenin na neděli, zabalit, najít pro Emmu ve městě fakt hnusnou lišku, kterou jsem ale musela koupit, protože je to přece liška ... a další chvíle .... aniž bych tušila, že se mi odpočítávají hodiny do porodu i s porodem samotným, Vám povím příště ... 


1 komentář:

Jsme rády za jakoukoli stopu :o)